Společné vzdělávání: Příklady dobré praxe

Uvádíme další z příběhů úspěšného začlenění handikepovaného školáka do kolektivu.

„Když Kubíček nezačal v jednom roce věku mluvit, nejdříve jsme se domnívali, že může být sluchově postižený jako můj mladší bratr. Ten navštěvoval v osmdesátých letech běžnou základní školu, což mu umožnilo se začlenit a uspět v dalším životě. Kromě několika měsíců po ukončení střední školy nebyl nikdy evidován na úřadu práce, a to je také jedním z důvodů, proč považuji společné vzdělání za důležité a proč jsem ho zvolila i pro své syna Jakuba,“ vzpomíná Kubova maminka na počátky jejich nelehké cesty.

„První diagnóza zněla těžší forma autismu. Přiznám se, že mě to dost rozhodilo, ale přestěhovali jsme se z Prahy do Slaného, kde je speciální školka se zaměřením na logopedické problémy a tam se o něj bezvadně postarali,“ vypráví paní Wallisová o Kubově prvním kontaktu se vzdělávacím systémem. „Společné vzdělávání našeho syna v běžné škole jsme pak zvolili po důkladném zvážení a po dohodě s odborníky (psycholog, pedopsychiatr, logoped) a speciálně pedagogickým centrem. Primární inteligence je u Kuby totiž zachována, a tak bylo konstatováno, že s příslušnou podporou by měl běžnou základní školu zvládnout,“ dodává Michaela Selmi Wallisová.

 „Nejprve jsme se hlásili do logopedické třídy na 12. základní škole v Kladně, neboť Kuba má stále nemalé problémy s řečí, ale bohužel nebylo místo. V tu dobu tam ale zakládali ve spolupráci s hokejovým klubem Rytířů hokejovou třídu. Náš Kuba je veliký fanoušek hokeje, a především Jaromíra Jágra. V době, kdy neřekl ani pořádně slova máma nebo táta, přišel ze školky právě s jeho obrázkem a stále nadšeně opakoval: Ágr, ágr,“ vzpomíná s úsměvem maminka.  A tak Kuba začal postupně chodit do školičky bruslení pro předškolní děti na kladenském zimním stadionu, kde slavný hokejový klub Rytířů vyhledává už…