Rozvoj emoční inteligence u dětí

1.106

Rozvoj emoční inteligence u dětí

Bc. Eva Kolářová

 NahoruEmoce

Ačkoliv si každý dokáže pod pojmem emoce něco představit, psychologie pro ně má (jak je tomu zvykem) řadu různých definic. Nejdůležitějším aspektem emocí však je, že jsou jakýmsi "nositelem významnosti“ - tedy že emoce se spouští v situacích, které jsou pro nás důležité, mají pro nás význam. Emoce jsou také velmi silně provázány s motivací, jelikož nás rovněž uvádějí do pohybu, tedy aktivují a zaměřují naše chování (Nolen-Hoeksema et al. 2012). Na rozdíl od motivace jsou však emoce spouštěny zvnějšku (na již zmíněnou významnou událost), zatímco motivy jsou většinou aktivovány vnitřními událostmi (např. homeostatickou nerovnováhou, která nás vede k pocitu hladu či žízně).

Ačkoliv se výzkumníci neshodují na jednotné definici, panuje shoda ohledně jednotlivých složek emocí. Emoce se skládají ze tří hlavních složek:

• Subjektivní prožitek – jak se člověk cítí.

• Fyziologická složka – změny v těle (např. srdeční tep).

• Expresivní složka – změny ve výrazu, řeči těla.

Subjektivní prožitek se dá považovat za synonymum pocitu, tedy – jak se zrovna během prožívání emoce člověk cítí. Fyziologická složka jsou pak změny v těle, které mohou zahrnovat například zvýšení srdeční frekvence nebo změny v dýchání. Poslední složka je expresivní a souvisí s chováním, které v nás emoce vyvolává (např. změny ve výrazu tváře, zatínání pěstí apod.). Expresivní složka se dá do určité míry potlačit (např. tím že potlačíme smích, pláč atd.), avšak fyziologická složka je automatickou odpovědí těla (konkrétně sympatické nervové soustavy), a nelze ji tudíž zcela potlačit (tato práce pak náleží parasympatické nervové soustavě).

K této reakční triádě pak můžeme přiřadit další tři složky, a sice:

• Kognitivní zhodnocení – vědomé i nevědomé vyhodnocení situace, ovlivněné vývojem mozku (vč. prefrontálního kortexu, který dozrává cca do 25 let).

• Tendence jednat a myslet – predispozice k chování.

• Regulace emoce – schopnost emoci zvládnout, zpracovat.

Během kognitivního zhodnocení dochází k uvědomění si dané emoce, k čemuž může dojít na vědomé i nevědomé úrovni, a to v závislosti na odpovídajících neurologických korelátech. Takzvaná rychlá cesta (přes thalamus do amygdaly) je zaměřena na naše přežití, jelikož nám umožňuje rychle reagovat na potenciální nebezpečí. Pomalá (a vývojově mladší) cesta již přechází i do neokortexu, a dovoluje nám tedy nad emocí přemýšlet a zvážit volbu naší reakce. Druhou komponentou je tendence k jednání, která je nám již dána (ať už vlivem temperamentu či učením). Je důležité si uvědomit, že tendence neznamená nutně činnost, ale pouze jakousi predispozici k určitému chování. Poslední složkou – regulace emoce – se pak rozumí to, jak s našimi emocemi umíme pracovat, jaké reakce na ně máme. Na regulaci emocí lze pohlížet jako na jakoukoliv práci s emocemi, kdy mnozí autoři za regulaci považují i potlačení emoce, avšak ve většině případů se o regulaci emocí mluví jako o efektivním zpracování emočních projevů, což zahrnuje jejich rozpoznání, akceptaci a adekvátní vyjádření. Regulovat emoce se člověk učí v průběhu celého života, avšak z důvodu významné role prefrontálního kortexu v tomto procesu je důležité období do 25 let, kdy tato struktura mozku dozrává. Regulace emocí je rovněž jednou z nejdůležitějších předpokladů pro přijetí dítěte do školní docházky (regulace zde zahrnuje kontrolu svých emocí, porozumění emocí druhých či odložení svých momentálních přání).

Všech šest těchto složek emočního procesu je mezi sebou vzájemně provázáno, přičemž neexistuje ani pevně dané pořadí, ve kterém se jednotlivé složky objevují. Lze si snadno představit, že regulace emocí se vyskytuje jako jedna z posledních složek, avšak nemusí tomu tak vždy být. Za regulaci emocí lze považovat i předcházení určitých situací, u kterých víme, že v nás vyvolají silné či nelibé emoce (např. vyhýbání se určitým tématům při konverzaci s někým, kdo nesdílí stejná přesvědčení jako my). Všech šest komponent se tedy může vzájemně ovlivňovat a vytvářet komplexní dynamiku, která formuje naše emoční prožitky a chování v různých situacích.

Emoce je třeba brát za komplexní a neodmyslitelnou součást života každého z nás. Některé emoce mohou být vrozené (také známé jako primární), ty se vyskytují u každého z nás nezávisle na sociokulturním kontextu. Jedná se o radost, smutek, strach, hněv, nechuť a překvapení. Řada emocí je však podmíněna či modifikována kulturními normami – v některých kulturách je například žádoucí být hrdý a v některých je to naopak vnímáno spíše negativně. Stejně tak je řada emocí jazykově nepřenositelná - např. české emoce jako je škodolibost, stesk či dojetí jsou do ostatních jazyků jen těžko přeložitelná. Jazyk, kultura a konkrétní společnost a její normy mají tedy na prožívání našich emocí velký vliv.

 NahoruEmoční inteligence

Emoční inteligence je poměrně novým pojmem, který byl zavedený v 90. letech 20. století a jehož hlavním popularizátorem je Daniel Goleman. Dle něj má emoční inteligence pět hlavních složek (Goleman, 1997):

• Znalost vlastních emocí (self-awareness)

• Zvládání vlastních emocí (self-regulation)

• Schopnost sám sebe motivovat (internal motivation)

• Vnímavost k emocím jiných (empathy)

• Umění mezilidských vztahů (social skill)

Znalost vlastních emocí značí jejich správné rozpoznání a uvědomění. Z tohoto uvědomění pak vyplývá i jejich regulace, kdy je nejprve třeba si danou emoci přiznat, přijmou ji a následně s ní vhodně naložit. Goleman také klade důraz na vnitřní motivaci jedince, která je klíčová pro dosažení osobních cílů a úspěchů. Důležitou součástí je také vnímavost k emocím ostatních (empatie), která se vyznačuje nejen jejich porozuměním, ale také jejich přijetím a adekvátním reakcím na ně. Empatie se pak uplatňuje i v poslední složce emoční inteligence, a tou je umění navazování mezilidských vztahů.

 NahoruRegulace emocí v průběhu života

Ačkoliv se emoce vyvíjejí v průběhu celého života, během dětství dochází k nejdůležitějším skokům v regulaci emocí. Během socializačního procesu se totiž dítě učí svoje emoce rozpoznávat, označovat i projevovat (Poláčková Šolcová, 2018). Důležitou roli ve vývoji regulace emocí pak má již zmíněná kultura a sociální kontext, ve kterém dítě vyrůstá – každá kultura vede své členy k těm emocím, které jsou kulturně žádoucí a očekávané (např. hrdost či štěstí), a omezuje výskyt těch, co jsou kulturně nežádoucí (např. závist či pýcha) (Poláčková Šolcová, 2018). V následující části se podíváme na to, jak se emoce a jejich regulace vyvíjí v období dětství, přičemž budeme primárně čerpat z knihy docentky Ivy Poláčkové Šolcové (2018), pro kterou emoce představují významnou oblast jejího výzkumného zájmu.

Novorozenecké a kojenecké období

Emoce novorozenců a jejich vyjadřování spočívají v projevech nespokojenosti (nelibosti) a v projevech bdělého zájmu o své okolí. Děti v tomto období reagují na podněty z okolí prostřednictvím základních (primárních) emocí, které se postupně vyvíjejí a rozšiřují s jejich zkušenostmi a interakcemi. Na tyto signály (křik, pláč, výraz tváře...) reagují primární pečovatelé a učí se rozpoznávat, jaké potřeby se k danému signálu vztahují. Stejně tak se i dítě postupně učí, že jeho afektivní projev má vliv na pečovatele, a že prostřednictvím tohoto druhu komunikace dochází k uspokojení jeho potřeb (v ideálním případě). Výzkumy dokazují, že děti, na jejichž afektivní projevy pečovatel reaguje včas, jsou v pozdějším věku méně plačtivé a celkově spokojenější než děti, k nimž pečovatelé přistupují pomaleji či jejich emoce ignorují (Poláčková Šolcová, 2018). Pokud pečovatel afektivní projevy dítěte ignoruje, dítě nedostává zpětnou vazbu o tom, jak jsou jeho (nelibé) emoce ve společnosti vnímány, a nezískává tak důležitý pocit důvěry a bezpečí. To může mít za následek sníženou schopnost v navazování vztahů či v komunikaci svého prožívání okolí v pozdějších fázích života (např. během dospívání).

Batolecí období

V batolecím období se dítě učí rozpoznávat afektivní signály v různých situacích a reflektovat je. K primárním emocím, které jsou typické pro kojenecké období, se přidávají stále složitější a komplexnější emoce (stud, nadšení, vzdor). S vývojem řeči se dítě učí emoce uchopovat, rozpoznávat či kategorizovat, čímž se stává schopnější v jejich regulaci a vyjadřování. Rovněž jeho expresivní složka začíná být čitelnější pro okolí, které dává dítěti zpětnou vazbu, učí ho pravidlům, hodnotám a normám platných pro dané sociální prostředí. Děti se tedy postupně učí pravidlům projevu emocí v sociálních interakcích (učí se, vůči komu, kdy a za jakých okolností mohou svoje emoce projevovat). Vzhledem k tomu, že v tomto období poprvé dochází k (částečnému) přesunu kontroly z pečovatele na dítě, je toto období důležité pro rozvoj autonomních a cílených regulačních strategií. V tomto kontextu je klíčové, aby rodiče a učitelé poskytovali dětem adekvátní podporu, která podpoří rozvoj jejich emoční inteligence.

Předškolní období

S nástupem do školky se děti setkávají s novými sociálními situacemi, což klade vysoké nároky na jejich schopnost regulovat emoce a navazovat vztahy s vrstevníky. Děti mezi třemi až pěti lety by již měly rozumět:

• Příčinám některých emocí

• Skutečnosti, že s určitou situací je spojená určitá emoce

• Skutečnosti, že jsou emoce spojeny s určitým projevem a výrazem tváře

• Skutečnosti, že emoce může být prožívána příjemně i nepříjemně

• Skutečnosti, že emoční projev může ovlivňovat chování druhých lidí

Komunikací a interakcí s ostatními se děti učí samy své emoce komunikovat a uchopovat. Zároveň se učí vnímat svět z perspektivy druhého (tzv. teorie mysli), což je předpokladem pro porozumění emocím druhých, a tím pádem pro rozvoj empatie. Jejich regulace se pak stává více autonomní a méně závislou na usměrňování pečovatelem. Předškoláci jsou obratnější ve využívání a ovládání regulačních strategií (jako je přesunutí pozornosti, vyhýbání se určitým situacím apod.), ačkoliv složitější regulační strategie (jako je přehodnocení situace či cílené hledání pozitiv) nejsou ještě zcela rozvinuty. Tyto regulační strategie ještě závisejí na osobě dospělého, aby je dětem předali.

Mladší školní věk

Jak již bylo zmíněno, regulace emocí je vlastním ukazatelem zralosti pro školní práci, jelikož indikuje určitou úroveň pozornosti a koncentrace či schopnosti odložit okamžitá přání a potřeby. Děti postupně vystupují z vnímání světa a osob z pohledu "dobrý“ nebo "špatný“, a naopak si začínají uvědomovat, že lidé jsou "dobří v něčem a horší v něčem jiném“. Děti mladšího školního věku mají čím dál tím lepší povědomí o pravidlech projevu a prožitku emocí – vědí, co smí a co nesmí, a co by měly a neměly dělat. Jejich schopnost afektivního odhadu se neustále zlepšuje, což dokazuje i časté lhaní či zamlčování určitých událostí, za účelem vyhnutí se emočním dopadům selhání (např. předpokládají, že se na ně bude druhý zlobit či že mu to bude líto atd.). V takových případech bychom měli být k dětem shovívaví, jelikož jsou i tyto lži důkazem, že si jsou děti schopny představit emoce druhých, čímž budují a rozvíjejí svou empatii. V souvislosti s hlubším porozuměním emocí se rozvíjí i jejich regulace. Děti již dokáží reflektovat a používat pravidla emočního projevu a v souladu s nimi emoce potlačovat, zakrývat či předstírat. Regulace emocí se tak stává internalizovanou a vědomou snahou dítěte.

Pubescence a adolescence

V období pubescence a adolescence jsou jedinci (působením fyziologických a hormonálních změn) vystaveni emocím takové intenzity a významu, které doposud nezažili. Adolescenti porovnávají své reálné já s tzv. ideálním já, což může vést k pocitům úzkosti, strachu, smutku, deprese či pohrdání. Svoje afektivní stavy však naštěstí velmi často zpětně hodnotí, což může vést k přehodnocení a modifikaci obdobného chování v budoucnosti (např. dají svůj vztek najevo jiným způsobem). Dospívající prožívají zcela nové a intenzivní emoce, což s sebou nese i potřebu naučit se je regulovat a adekvátně vyjadřovat. Dospívající jsou také při hledání těchto regulačních strategií náchylnější a zranitelnější, což může vést i k riskantnějšímu či maladaptivnímu chování. Ačkoliv jsou pro dospívající sociální oporou především vrstevníci, je stále důležité poskytovat jim podporu a porozumění ze strany dospělých, aby se efektivně vyrovnali s těmito novými emocionálními výzvami.

Vývojové fáze – přehled

• 0–1 rok (novorozenec a kojenec):

- Emoce: spíše afektivní projevy (pláč, výrazy tváře)

- Význam pečovatelské reakce: dítě se učí, že jeho projevy mají vliv

• 1–3 roky…