dnes je 29.3.2024

Input:

Pedagog jako partner

27.3.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.3
Pedagog jako partner

PhDr. Jana Nováčková, CSc.

Častou otázkou dospělých – rodičů i pedagogů, bývá – co je pro dobrou výchovu to nejpodstatnější? Mnozí si asi odpoví, že je to láska. Mít děti rád je vztah samozřejmě velmi důležitý a je to nepochybně i významný činitel při volbě učitelského povolání. Jenže to samo o sobě nestačí: ani ve vztahu rodič – dítě, ani ve vztahu učitel – dítě. Mít děti rád ještě nevylučuje nesprávné chování vůči nim – chování, které lze označit slovy ponižující, neslušné, kruté, ale také nadměrně ochraňující, bez nároků apod. Ve jménu lásky a dobrých úmyslů se někteří lidé cítí oprávněni užívat jako výchovné prostředky i shazování, výhrůžky, tresty, poukazování na lepší kvality jiných, moralizování, "uplácení" odměnami a další. Mnoho lidí stále věří, že tím učí děti chovat se správně. Pokud platí, že děti se hodně učí sociální nápodobou, vzorem dospělých, moc dobrého je těmito postupy naučit nemůžeme.

Rovnocennost versus nadřazenost

Za nejpodstatnější pro výchovu i vzdělávání považujeme způsob, jakým dospělý pohlíží na dítě: Zda je východiskem rovnocenný partnerský vztah, nebo naopak nadřazený, mocenský, autoritativní vztah, což je něco jiného než mít či nemít někoho rád.

Od tohoto postoje se pak odvíjí volba slov a postupů v různých výchovných situacích. Partnerský vztah zabraňuje do velké míry používat vůči dětem (i dospělým) postupy, které zraňují, ubližují, které však neváhá použít člověk s nadřazeným vztahem, protože to hlavní je vyřešit situaci tak, jak to považuje za správné on.

Trend partnerského přístupu je ve výchově ve srovnání se staletími autoritativní výchovy relativně nový a není divu, že ačkoliv se většina lidí umí v pohodové situaci chovat k dětem s respektem, zejména v konfliktních situacích se uchylujeme k mocenskému modelu: buď jsme si toho vědomi, ale neumíme to řešit jinak, nebo si dokonce myslíme, že jednáme partnersky a přitom použijeme postupy, o nichž ani netušíme, že jsou projevem mocenského vztahu.

Z toho vyplývá, že při přípravě ŠVP a pak při jeho realizaci ve třídě je třeba se z tohoto hlediska podívat na působení pedagogů. Ujasňovat si, zda určité postupy jsou v souladu s partnerským vztahem, nebo nikoliv.

V RVP pro základní vzdělávání je mezi psychosociálními podmínkami pro uskutečňování RVP výslovně uvedeno "otevřené partnerství mezi učiteli a žáky". V RVP pro předškolní vzdělávání se sice partnerský vztah k dětem v textu explicitně neuvádí, přesto však je obsažen v duchu celého dokumentu. Bez nadsázky lze říci, že bez něj nelze dosáhnout ani tří rámcových cílů, ani rozvíjet klíčové kompetence, jak to RVP ukládá.

Respektující partnerský vztah

Pojem se sice už ve slovnících odborníků i laiků "zabydlel", Zkušenosti hovoří o tom, že pojem "partnerský" či "respektující“ vztah chápou různí lidé různými způsoby.

Nejčastěji slovo respektovat používáme ve významu vážit si někoho pro to, jaký je, jak se chová. Synonyma slova respekt jsou vážnost, úcta.

Respektovat něco či někoho v druhém významu znamená vzít v úvahu, mít ohled, přijmout, vzít vážně.

Respektovat druhé neznamená, že bychom na ně neměli žádné nároky či požadavky nebo že bychom si nechali všechno líbit. Znamená to, zejména v situacích vzájemného nesouhlasu, jiných pohledů na věc nebo sledování odlišných cílů, chovat se a komunikovat tak, aby se to nedotýkalo jejich důstojnosti a sebeúcty.

Jak je to ale s respektem k dětem? Čím menší je dítě, tím je menší je i pravděpodobnost, že by už vykonalo něco, čím by si získalo úctu druhých. Proto respektovat dítě znamená především vážit si ho jako lidské bytosti, mít ohled na jeho potřeby, emoce a lidskou důstojnost bez jakýchkoliv dalších podmínek. Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, abychom se k dětem chovali jinak než k dospělým, pokud se jedná o způsoby komunikace a slušného chování.

Partnerský vztah k dětem není záležitostí velkých okamžiků a výjimečných situací. V podstatě to znamená chovat se k nim se stejným respektem jako k dospělým. Součástí tohoto respektu je samozřejmě přiměřenost požadavků věku a individuálním možnostem. S dětmi mluvíme jednodušším slovníkem než s dospělými, ale forma a tón by měly jednoznačně naznačovat respekt. Pokud neříkáme běžně dospělým: Koukej si uklidit své věci, a to hned, nebo ti je vyházím do popelnice, neměli bychom to říkat ani dětem. Pokud neříkáme dospělým: Když se budeš chovat slušně na návštěvě, dostaneš za odměnu jeden zákusek navíc, neměli bychom to říkat ani dětem.

Lze samozřejmě namítnout, že od dospělých se očekává, že už zvládají to, co děti teprve učíme. Nicméně to neospravedlňuje, že k tomuto učení používáme nerespektující postupy. Nesprávné či neférové prostředky k dosažení správných cílů jsou ve své podstatě časovanou bombou.

Mocenský vztah

Co všechno je mocenským vztahem

Opakem respektujícího partnerského vztahu mezi lidmi je mocenský, nadřazený, autoritativní vztah, v němž má jeden výhodnější pozici (je fyzicky silnější nebo má vyšší sociální postavení či větší prostředky), a tu používá k prosazování svých představ, názorů, cílů. Na potřeby, přání, názory toho druhého se nebere zřetel, přičemž jejich potlačení se ospravedlňuje "jeho vlastním dobrem". U řady dospělých, kteří se chovají k dětem mocensky, nejde o nekalé motivy, naopak jejich cílem je vychovat z dítěte řádného člověka.

Podstata autoritativní výchovy není jen v trestání, příkazech, omezeních a neustálé kontrole. Jejím základem je nerovnost, vztah nadřazenosti a podřazenosti, používání mocenských prostředků – fyzické převahy, existenční závislosti dítěte, komunikace, která dává najevo jeho nekompetentnost a malou hodnotu, ponechávání rozhodování v pravomoci dospělého, podceňování názorů dítěte i jeho emocí (Ty toho naděláš! apod.).

Nadřazeným mocenským vztahem je ale právě tak nadměrně ochranitelský přístup, který nedává dětem prostor pro jejich vlastní aktivitu a rozhodování. Patří sem i tzv. laskavá manipulace – citové vydírání, pochvaly (často spojené s veřejným srovnáváním dětí - Podívejte se na Honzíka, jak se rychle sám oblékl!), to vše s cílem, aby dítě udělalo to, co si přejeme. Pravděpodobně řadu lidí překvapí, že výrazným projevem mocenského vztahu jsou odměny (Když si rychle uklidíte hračky, dostanete bonbonek!). Podstata je v tom, že nadřazená pozice umožňuje hodnotit, udělovat pochvaly, nabízet a dávat odměny. Je to jen "druhá strana mince" toho, kdy ze stejné pozice káráme, zesměšňujeme, trestáme...

Důsledky mocenské pozice dospělého ve výchově

Mocenský vztah často vyústí do boje. Kdo bude dělat, co chce on sám, a kdo bude dělat, co chce ten druhý. Jakmile se však situace takto vyhrotí, neexistuje již dobré řešení. Ať vyhraje dítě, nebo dospělý, obojí je vlastně špatně – dítě si jen znova potvrdilo, že jde hlavně o to vyhrát, nikoli chovat se správně.

Především je tu základní riziko, že dítě mocenský vztah mezi lidmi přijme za svůj, že uvěří, že ve vztazích vždy musí jeden mít moc a druhý musí poslouchat.

Znamená to neustále odhadovat, kdo je tady ten mocný, "větší", a buď se přizpůsobit a poslouchat, nebo se pokusit zabojovat a poměr sil zvrátit ve svůj prospěch. Dítě s takovým viděním vztahů nebude usilovat o spolupráci, nebude vidět druhé jako možné partnery. Naučí se tomuto modelu a bude ho opakovat v mnoha dalších situacích v dětství i v dospělosti. To je i příčinou toho, co zažívá řada učitelů na základní škole. Když se na druhém stupni už výrazněji snaží o partnerský vztah, děti, které byly doposud vedeny mocenským stylem, v tom vidí jen slabost dospělého a příležitost "mít navrch". Mocenský vztah ve výchově vede buď ke vzdoru a revoltě dětí, nebo k jejich poslušnosti.

U vzdoru, kromě jeho zcela zřejmých záporů, je ještě riziko, že se rozšíří i na hodnoty, které bychom dětem rádi vštípili. Děti se pak mohou jako reakce na mocenský postoj bouřit už naprosto proti všemu, a to i ke své škodě.

Zatímco o vzdoru dětí se není třeba dál obšírně rozepisovat, podívejme se nyní na rizika poslušnosti, která se v dětství za nebezpečí vůbec nepokládá.

Poslušnost, nebo zodpovědnost?

Opět je třeba vyjasnit si pojmy. Poslušnost znamená podřídit se tomu, co po mně chce druhý v pozici autority (rodiče, učitelé, později kdokoliv, kdo se z jakýchkoliv důvodů jako autorita tváří a chová). U poslušnosti nezáleží na tom, co si o tom dotyčný sám myslí, zda je to správné, či nikoliv, podstatné je udělat to, co nařizuje druhý. U poslušnosti nese důsledky ten, kdo nařizuje, ne ten, kdo koná.

To, k čemu bychom ale měli děti vést, je zodpovědnost. Zodpovědný člověk nedělá věci proto, že mu to někdo nařídí, ale proto, že to považuje za správné a je za to ochoten nést důsledky – není tam důležitá druhá osoba, ale naše vnitřní přesvědčení o správnosti toho, co děláme. Zodpovědnost znamená řídit se zvnitřněnými hodnotami, normami, pravidly, řídit se tím bez ohledu na to, zda mě o to někdo žádá, nebo ne, zda mě někdo sleduje, zda mě za to někdo pochválí či odmění. Velkým úkolem výchovy je právě zvnitřnění těch hodnot, což mocenský model značně ztěžuje a prodlužuje, někdy až znemožňuje.

Poslušné dítě je snem mnoha nepoučených rodičů i pedagogů. Na otázku, zda by chtěli, aby dítě bylo také poslušné jako dospělý, však samozřejmě odpovídají, že ne. Je jasné, že poslušný člověk je zneužitelný, nemá vlastní názor, nemůže dostatečně rozvinout své možnosti, často se stává obětí domácího násilí, šikany na pracovišti, dokonce nás může ohrožovat, protože nikdy nevíme, zda se neobrátí proti nám, když začne poslouchat někoho jiného. Jak už jsme uvedli výše, řada lidí si stále myslí, že v dětství můžeme "dostat" do dětí správné chování jakýmkoliv způsobem včetně křiku, vyhrožování, trestů nebo slibů odměn za dobré chování – hlavně, že je naučíme správně se chovat. Je to velice krátkozraká výchova, neuvažuje se o tom, co mocenské způsoby zastavení momentálního nesprávného chování dítěte znamenají pro jeho budoucnost.

Kdykoliv vyžadujeme od dětí poslušnost, učíme je vlastně nepřijímat zodpovědnost za své konání. Učíme je, že větší důležitost než obecné zákonitosti má rozhodnutí autority.

Mocenský model sděluje: "Přinutím tě dělat, co je správné." Partnerský model sděluje: "Tato věc má tento smysl a takové důsledky. Očekávám, že uděláš to, co je správné."

Představa, že dítě vychovávané autoritativně se s nabytím plnoletosti náhle začne chovat i bez kontroly zodpovědně a bude schopno plnohodnotných partnerských vztahů, je bláhová. Pokud se tak stane, není to díky autoritativní výchově, ale proto, že se kromě autoritativních způsobů setkalo také s respektujícím, partnerským modelem vztahů.

Nástroje moci ve výchově

Rozdíl mezi partnersky a mocensky vedenou výchovou není v tom, že by v té první bylo vše dovoleno a v druhé vládla především omezení, ale v tom, jakými způsoby se stanovují pravidla a hranice chování. Jednou větou by se to dalo říct tak, že máme vytvářet hranice nikoliv pro děti, ale s dětmi.

Rozsah této kapitoly nedovoluje rozebrat všechny postupy a komunikační dovednosti, které máme k dispozici pro řešení situací, kdy se děti nechovají správně a my je musíme usměrnit, a přitom to udělat s respektem k dítěti z pozice partnerského vztahu. V knize Respektovat a být respektován je vše, co je dále uváděno, rozebráno mnohem podrobněji, včetně konkrétních ukázek.

Nejdřív se podíváme na nástroje moci ve výchově, potom uvedeme základní komunikační dovednosti a postupy, které naopak partnerství vyjadřují, a to i v situacích konfliktů.

Hrozby a tresty

Kdo hrozí trestem a pak i trestá, ten musí mít nad druhým moc. V řadě knih o výchově se sice hovoří o rizicích trestů, většinou se však připouští, že jsou legitimním výchovným nástrojem.

Ve zmíněné knize Respektovat a být respektován jsou věnovány dvě rozsáhlé kapitoly právě trestům s jasným závěrem: tresty se s partnerským přístupem zásadně neslučují. To samozřejmě neznamená, že by nesprávné chování dětí mělo zůstat bez odezvy, ale místo trestů existují samozřejmě respektující postupy. Otázka viny či neviny dítěte není u trestů vůbec tím hlavním, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pocit křivdy samozřejmě negativní důsledky trestu ještě umocní, ale ty nastávají i tehdy, je-li trest tzv. "zasloužený". Hlavní riziko trestů vidíme právě v přenášení mocenského modelu. Trestem se dítě učí řešit konflikty agresí. Každým trestem jako bychom sdělovali: Není pravda, že nesmíme ubližovat slabším, můžeme to dělat, ale musíme být silnější. Také častá vnitřní reakce dětí je: "Počkejte, já vám to vrátím, až budu větší." Jenže to je dost dlouhá doba, takže se emoce a touha vrátit to obrátí proti věcem, zvířatům, mladším či slabším dětem, o čemž dospělý kolikrát nemá ani tušení.

Dalším velkým rizikem trestů je, že učí děti dělat správné věci hlavně ze strachu před trestem – to je hlavní motor žádoucího chování, nikoliv pochopení nesprávnosti. Učí děti také "dát si na dospělé pozor", učí je účelově ovládat své chování, učí je chovat se dobře jen do té doby, pokud něco hrozí.

Alternativou trestů je nechat dopadnout přirozené důsledky (některé z nich musíme dokonce mírnit). Tam, kde přirozené důsledky samy o sobě ze situace nevyplývají, přizve dospělý dítě k řešení problému, k nápravě situace.

Trestů nebývá v každodenním soužití s dětmi mnoho, zato je v něm mnoho slov. Slovy a tónem, jakým je pronášíme, sdělujeme druhým, jak se vůči nim cítíme – zda na rovnocenné úrovni, nebo nerovnocenné (jsme ti velcí, mocní, nebo jsme ti malí, podřízení). V knize Respektovat a být respektován je uvedeno 15 neefektivních způsobů komunikace, kterými sice právem něco požadujeme, ale zároveň vyjadřujeme svou nadřazenost:

  1. Výčitky a obviňování
  2. Poučování a moralizování
  3. Kritika
  4. Citové vydírání
  5. Zákazy a varování
  6. Negativní scénáře a prorokování
Nahrávám...
Nahrávám...