5.6.4 Obsah a úkoly ekologické výchovy se zřetelem k její metodice
doc. PhDr. Hana Horká, CSc.
Z uvedených věkových zvláštností vyplývá, že ekologicko-výchovné působení by mělo směřovat do současnosti a k poznávání míst dětem důvěrně známých. Je vhodné začít prvotní seznamování s přírodou tím, že se děti učí pozorovat a pojmenovávat to, co je obklopuje (srv. Nápady pro mrňata a škvrňata, Brno 1993):
- navštíví „kočičky” vrby jívy, jehnědy na lískovém keři, poznávají stromy - např. větvičky smrku a jedličky pomocí srovnání - „smrk - rozcuchaný kluk, jedlička - učesaná holčička”, dále pak keře v lese a blízkém okolí, květiny na zahrádce a louce, motýly podle barvy, ptáky na krmítku, tvary semen, listů ap. Lze uskutečnit výlet od pramene potůčku až k jeho ústí do potoka, příp. řeky a uvědomit si že, znečištění v daném místě ohrožuje i život v moři. Děti si všímají změn v přírodě, vztahů mezi organismy a prostředím i mezi organismy navzájem (např. sledují pampelišku ráno, v poledne a za deště, třešeň za slunečního dne, rašení pupenů, klíčení semen, život krtka, mravenců - např. navštívíme mraveniště a na mravenčí chodníček položíme semena různých lesních rostlin či kousek dřeva, mrtvou mouchu a pozorujeme chování mravenců při přenášení materiálu; sdělíme dětem, že čím více mravenišť v lese, tím je les zdravější, proto nesmíme mraveniště přenášet a poškozovat). Sledujeme vztahy mezi housenkami a ptáky (vysvětlíme dětem, jak je ptáci udržují v „mezích slušnosti”, a proto o ně zejména v zimě pečujeme). Upozorňujeme na vztahy mezi slunéčkem a mšicemi, vážkou a motýlem a tak nenásilně objasňujeme princip potravních vztahů (řetězců) v přírodě. Vysvětlíme, že vážka není „zlá”, protože snědla motýla, že nelze zvířátka dělit na hodná a zlá, škodlivá a užitečná, neboť každé má své místo na Zemi. Rozdělení na „užitečná a škodlivá” existuje pouze z hlediska člověka, který mnohdy svými zásahy do přírody způsobuje přemnožení těch „zlých”. Při této příležitosti si můžeme s dětmi popovídat o přizpůsobení živočichů určitému prostředí. Pro snadnější pochopení funkce ochranného zbarvení doporučují A. Máchal a H. Korvasová (1991) zahájit vyprávění otázkou: „Co by se stalo, kdyby zajíci z ničeho nic byli modří?” Pak rozebírají situaci v přírodě, jež by nastala při „pomerančově oranžovém zbarvení hrabošů”. To by se káňatům lovilo! Co by to však znamenalo z ekologického hlediska? Káňata by záhy vyhubila všechny nápadně oranžové hraboše. Potomkům káňat by se dařilo v té době výborně, jejich počty by se zvyšovaly. Ovšem jen po dobu, než by byla ulovena většina hrabošů v území. S úbytkem potravy pak zákonitě začne ubývat i dravců, hrabošů poznenáhla přibývá, neboť počty jejich přirozených nepřátel (káňat) se snížily. Zjišťujeme tak, že adaptace (jako např. ostrý zrak a ochranné zbarvení) hrají důležitou úlohu ve vyváženosti potravních vztahů, v udržení rovnováhy v přírodě (tzv. homeostáze).
Z netradičních způsobů objevování „obyčejných věcí” v přírodě i k rozvoji fantazie lze doporučit, aby při vycházce do lesa učitelka rozhodila na vhodném místě malé čepičky s bambulkami (předem ušité ze zbytků látky) a sdělila dětem, že je tu nechali malí trpaslíci, když utíkali před jejich křikem. Následuje hledání „trpaslíků” (v podobě různých přírodnin - těch zmíněných zdánlivě „obyčejných věcí”) a nasazování čepiček. (Nápady pro mrňata a škvrňata, 1993)
Při této příležitosti si dovolíme připomenout důležitý moment, se kterým se jistě setkáváte na vycházkách s dětmi, a tím je odnášení „pokladů” z přírody (kamínků, šišek, klacíčků, listů aj.). Není třeba tomu bránit (samozřejmě s výjimkou chráněných a nebezpečných přírodnin), ba naopak vyhledávání a sbírání podporujme a dále výchovně využívejme, např. k pozorování různých zajímavých tvarů přírodnin, k tvořivé úpravě nalezené věci, třeba kamínku, větvičky ap. Zajímavou aktivitu nabízí J. Hanšpachová (1997, s. 198). Vzhledem k tomu, že děti mají v oblibě hru „na prodavače”, doporučuje realizovat ji uprostřed přírody. Z papírové krabice se stane pult, bankovky budou z listů, taška na nákup z lopuchu. Děti připravují zásoby „zeleniny”: kousky trávy - pažitka, listy jitrocele - zelí, kamínky - brambory, květy pampelišek - banány, klacíky - pórek, šiška - ananas atd. S přírodním materiálem si lze podle autorky hrát, např. ve hře „na restauraci” (vaření specialit z vody, písku a jiných přírodnin) nebo na”cukrárnu” (zdobení „zákusků” z písku ap.)
Zátiší z přírodnin v prostředí mateřské školy nejen děti uklidňuje, ale umožňuje jim komunikovat s přírodou prostřednictvím tvarů, barev, povrchů či vůně přírodnin a připomínat příjemné chvíle prožité uprostřed přírody. Smyslové vnímání přírody, pochopení jejího koloběhu a splynutí s přírodou by i nadále mělo být nejvyšším smyslem lidského života (srv. J. Hanšpachová, 1997, s. 183).
Z řady podnětných námětů činnostního charakteru vybíráme z Nápadů pro mrňata a škvrňata následující: 1. Necháme děti ležet ve vysoké trávě, aby pozorovaly, co se v trávě děje. Potom každý namaluje prstem namočeným v barvě na papír, co v trávě viděl. Děti se podívají na svoje okolí z jiného úhlu, na všechno si sáhnou a zkusí výtvarně znázornit (určeno pro léto). 2. V lese si mohou postavit jeden „malý trpasličí domeček” se zahrádkou - vše z přírodních materiálů - a pak popovídat o tom, jak se v něm trpaslíkovi žije. 3. Inspirativní je i způsob obtahování stromu voskovkami na přiložený papír. Získanou strukturu stromu pak lze doplnit listem a získáme zajímavý herbář. 4. Ze spadlých listů velkých jako dlaň, úzkých, zubatých, oválných, celokrajných můžeme sestavovat různé obrazce nebo krajinu. 5. Pro pozorování plujících mraků, pohybu koruny stromu ve větru a jiných pěkných záběrů (šišek, zasněžených stromů nebo slunečné oblohy, mraků ap.) lze využít zrcadel, jež umožní sledování různých detailů (zrcadla si přiložíme pod bradu).
Z různých přírodnin z lesa či parku (z klacíků, kůry, mechu, šišek aj.) můžeme dětem umožnit postavit na vhodném místě „městečko”. Nechejme je tvořit, nezasahujme zbytečně, jen pomáhejme se základní konstrukcí objektů a očekávejme výsledek práce (např. pozvání na prohlídku „mechové školky nebo nemocnice, kůrové klouzačky nebo šiškového kina”(srv. J. Hanšpachová, 1997, s. 194)
U dnešních dětí ubývá přirozených kontaktů s přírodou, a tím přicházejí o možnost získat řadu potřebných zkušeností. Je tak omezováno jejich operační pole ve využívání tzv. explorativní hry. V ní se dítě stává badatelem a má možnost zakoušet realitu smyslovým vnímáním (doteky), tzn. pohlazením, nasloucháním a očicháváním.
Účelné je tedy zařazení takových aktivit, které rozvíjejí smyslové vnímání (např. R. Witt 1992). Při hledání cesty k harmonickému porozumění s přírodou jsou vskutku některé okamžiky klíčovými zážitky. Kdo z nás může tušit pocity pětiletého dítěte při dotyku stromu anebo při prvním poslechu hlasu sojky? Proto je třeba spolu s dětmi velmi opatrně interpretovat okolní svět, abychom ukvapeností neporušili dětské pocity. Množství podnětů, které přináší příroda ke společným hrám a rozhovorům, vyvolává soucítění s přírodou. Hry v klidném prostředí evokují nejjemnější city a smysly dětí pro krásu přírody, její rozmanitost a neopakovatelnost. Dopřejme jim, ať si sdělují své pocity a vzájemně se obohacují.
Zrakové vnímání patří k nejpoužívanějšímu, např. při poznávání a zachycování rozmanitosti barev a tvarů v přírodě do náčrtníků, při vytváření paletek barev apod.: Na paletky vystřižené z papíru po vzoru malířské palety s lepivou plochou každý lepí kousíčky přírodnin z okolí tak, aby škála barev byla co největší. Lze zhotovovat „paletky” v různých prostředích (les, louka, město, dálnice ap.) a v různých ročních obdobích. Stejně tak jsou zajímavé ty, které zachycují různé odstíny zeleně v přírodě. Lze si ověřovat znalost barev tak, že posíláme děti vždy pro přírodninu určité barvy.
Jistě mi dáte za pravdu, že vycházka jako „dobrodružství za poznáním” či jako „objevitelská výprava” za zajímavými přírodninami, přispívá k účinnějšímu vnímání přírody. A pokud děti vybavíme…
