Oproti minulosti se počet malých pacientů v dětských psychologických ambulancích zdvojnásobil. Co stojí za tímto alarmujícím trendem? A jak jsou na tom děti ve Zlínském kraji? O tom mluvil v dalším díle našeho seriálu Zdraví bez hranic Marek Mikláš, ředitel Poradenského a krizového centra ve Zlíně.
Desetiletá Anička se bojí chodit do školy. Ne proto, že by jí nešla matematika nebo že by se jí nelíbila tělocvična. Bojí se, že ji zase přepadne úzkost a nebude schopná dýchat. Její rodiče dlouho netušili, že se jejich veselá dcerka potýká s vážnými psychickými obtížemi.
Podobných příběhů se nejen ve Zlínském kraji odehrává stále víc. Rapidní nárůst dětí, které něco trápí a nezřídka to končí sebepoškozováním, depresemi, úzkostí, potvrzuje i ředitel Poradenského a krizového centra Marek Mikláš.
Co se děje s dětmi? Psychologové varují před nárůstem úzkostí a depresí už u předškoláků. Jakou roli v tom hraje moderní společnost? Kde vidíte hlavní příčiny?
Dětem a mladistvým chybí filtr témat. Jsou denně vystavováni všem těžkostem a strastem světa, nemají vůbec šanci se tomu vyhnout. Ukrajina, uprchlická krize, Slovensko, válka, lži, dezinformace, protichůdné názory, informační tok je obrovský. Děti si teprve vytvářejí náhled na svět, nemají šanci filtrovat, co je nebo není pravda. V dnešní době je to složité i pro dospělé. Polarita názorů ve světě dospělých je extrémní, jak se v tom mají děti vyznat?
Vyhnout se tomu asi nemůžou.
Okolí je tlačí k tomu mít na všechno jasný názor. Buď musíte s něčím nesouhlasit, nebo úplně souhlasit. Nemít názor, to se dneska nenosí. A promítá se to i do ryze dětských témat. Uvedu příklad. Děti sledují youtubery. A parta, spolužáci, kamarádi, okolí je tlačí k tomu, aby se jasně vyjádřili, jestli je skvělý, nebo trapný. Nic mezi tím. Nemít názor, to okolí nebere. A pro spoustu dětí je to diskomfortní a nepříjemné. Tlak na ně je obrovský, kupí se. Nápor na jejich křehkou psychiku je enormní.
Kde hledat prvotní moment, kdy dítě začne přemýšlet, jestli si něco neudělá, jestli se neřízne, nepíchne špendlíkem nebo něco podobného?
Je to vždycky souhrn více faktorů. Nejistota, stres, tlak okolí, informační lavina, to všechno způsobuje větší nejistotu, psychickou bolest. A způsobit si fyzickou bolest je cesta, jak zapomenout a přehlušit tu psychickou. Protože fyzickou bolest můžete mít pod kontrolou, ale psychickou ne, ta je naprosto nekontrolovatelná. Přichází ve vlnách a dítě nikdy neví, kdy přijde další nával.
Do jaké míry se do duševních potíží dětí propisuje rodinné zázemí?
Stabilita rodiny je samozřejmě klíčová.
Během chvíle najdete na internetu dvacet zaručených receptů, jak být kvalitním rodičem.
A polovina z nich si bude protiřečit, druhá polovina bude nesrozumitelná. V momentě, kdy máte snahu být rodičem, který dělá nejméně chyb, tak jste rozhozený, nevíte, co je, nebo není správné. Spousta renomovaných odborníků vám to popisuje každý jinak, vám se rozpadá půda pod nohama. Zvyšuje se nejistota.
Není lepší tedy zaručené recepty nečíst a spolehnout se na vlastní intuici?
Samozřejmě je vhodné se inspirovat, ale s nadhledem. Udržet si vlastní přirozenost. Je v pořádku dělat přirozeně nějaké chyby, ale zároveň s nimi umět pracovat. To znamená, že jsem schopný se dítěti omluvit. Jsem schopný říct, tohle jsem přehnal, tohle ti vysvětlím, proč jsem to takhle udělal. Pokud se nechá rodič pohltit hromadou teorií, tak je mnohem pravděpodobnější, že udělá ve výchově chybu, které nebude schopen porozumět ani on sám, natož pak dítě. Lidé jsou ve stresu, protože se nenaplňuje jejich očekávání, že zvládnou být ideálními rodiči. To je nereálné očekávání. A to všechno má dopad na děti, protože ty potřebují stabilní rodiče. Dítě moc dobře vnímá, když je rodič rozhozený, když ho něco trápí. Takže je opravdu moc důležité s chybami normálně pracovat a nenechat se jimi semlít.
Informační tok směrem k dětem rozhodně asi klesat nebude. Spíš bych řekl, že se bude zhoršovat. Je vůbec nějaká šance na řešení, že děti budou mít nějaký filtr?
Komplexní řešení prostě neexistuje. A už vůbec ne systémové. Pokud se na to budu dívat takto, tak jsem v hlubší depresi. Ale můžu to obrátit a soustředit se na to, co je v mých rukou. Položit si jednoduché otázky. Kolik času trávím se svým dítětem? Jak dobře s ním trávím čas? Soustředím se v ten moment jen na něho, nebo mám v ruce ještě svůj telefon a kontroluji sociální sítě? A tam nepotřebuju vlastně žádný návod, žádnou teorii, žádnou metodiku.
Takže je to jenom o rodičích a jejich ochotě se dětem věnovat.
Děti si samy neporadí. Potřebují pomocnou ruku. Je to o dospělých kolem nich. Pozor, nikoliv jen o rodičích. Ale také o tetách, babičkách, dědečcích, učitelích, vychovatelích. Ale samozřejmě základ je doma. A je zásadní, aby minimálně lidé v rodině byli jednotní a vůči dětem srozumitelní. Řada rodičů, kteří se snaží děti vychovávat a vést je, dneska ale dělá jednu zásadní chybu.
Povídejte.
Mají strach nechat děti nudit. Spousta renomovaných odborníků mluví o tom, že nuda je důležitá součást života. Protože když se člověk nudí, tak přemýšlí, když se člověk nudí, tak hledá cesty. A platí to i u dětí. Samozřejmě mám na mysli nechat děti se nudit, ale bez telefonů, počítačů nebo tabletů.
Protože ty dětem nedávají vůbec žádný prostor k přemýšlení?
Přesně tak. Vezmu si telefon, vezmu si tablet, zapnu si televizi, to znamená hlavu automaticky zaměstnávám a nedávám jí prostor pro kreativitu. Není to rozhodně aktivita, která by dítě rozvíjela.
A jsme u sociálních sítí.
Ty na děti chrlí obsah za obsahem naprosto nemilosrdně. Jedno krátké video za druhým. Toto ohlídat rodiče dnes bohužel moc nezvládají. A obsah, který se na děti valí, pro ně není, v naprosté většině, ničím přínosný.
Občas ale prostě rodič objektivně nemá na dítě čas.
Je naprosto v pořádku, když otec řekne promiň, ale teď se ti opravdu věnovat nemůžu. Je snadné dítě uklidit k počítači nebo telefonu, ale není to dobře. To je mnohem lepší ho nechat se nudit bez obrazovky. Ono si dítě vždycky něco vymyslí. Zamyslete se nad tím, kolik dětí v dnešní době využívá všechny svoje hračky, které mají doma.
Případů psychických potíží dětí přibývá, podle statistik klesá průměrný věk. Vidíte to ve své praxi také?
Jednoznačně. Nepochybně hranice, kdy se děti začínají s něčím potýkat, jde postupně dolů. Nejhorší, o čem se můžeme bavit, jsou tendence k sebevraždě. Před covidem byly takové případy ve věku od patnácti let dál, po covidu od deseti, v loňském roce jsme měli případ osmiletého dítěte, které si samo zjistilo, kolik a jakých prášků si musí vzít k tomu, aby ukončilo svůj život. Způsoby sebepoškozování se dlouhá léta nemění. Bohudík se nijak dramaticky nemění ani počet dokonaných sebevražd. Ale alarmující je nárůst případů, kdy si dítě…
