dnes je 12.8.2022

Input:

Výchova nebo vzdělávání?

27.3.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.1
Výchova nebo vzdělávání?

Doc. PaedDr. Hana Horká, CSc.

Prohlížíme si webové stránky mateřských škol a v jednom školním vzdělávacím programu mateřské školy (dále jen MŠ) nás zaujalo jeho tematické zaměření "Krtečkovo kamarádství“. Dozvídáme se, že v mateřské škole usilují o vyvážený rozvoj motorických, kognitivních a estetických a zejména osobnostně sociálních vlastností a dovedností. Zřetelně se hlásí k obecně uznávaným životním a mravním hodnotám. Kamarádství je spojováno hlavně s vytvářením náležitých vztahů mezi dětmi, s pěstováním prosociálního chování a komunikativních dovedností, s rozvíjením tělesné, psychické a sociální pohody. V MŠ se věnují i utváření vztahu ke světu přírodnímu, kulturnímu a sociálnímu...

Uvědomujeme si, že i jiné školní vzdělávací programy prezentují školu jako edukační prostředí, které vytváří situace k celistvé a všestranné kultivaci dětské osobnosti a k rozvíjení potencialit v oblasti kognitivní, afektivní a psychomotorické. Z hlediska Komenského "dílny lidskosti“ představují prostor pro kultivaci individuálních schopností a talentu, pro mravní, estetický a emocionální rozvoj, pro rozvoj mezilidských vztahů a vlastní seberealizaci individua.

Je nesporný soulad s rámcovými cíli předškolního vzdělávání, které požadují rozvíjet každé dítě po stránce fyzické, psychické i sociální a vést tak, aby na konci svého předškolního období bylo "jedinečnou a relativně samostatnou osobností, schopnou (kompetentní, způsobilou) zvládat, pokud možno aktivně a s osobním uspokojením, takové nároky života, které jsou na ně běžně kladeny (zejména v prostředí jemu blízkém, tj. v prostředí rodiny a školy), a zároveň i ty, které ho v budoucnu nevyhnutelně očekávají“.

V Rámcovém vzdělávacím programu pro předškolní vzdělávání (dále jen RVP PV) je pro výchovu, vzdělávání a péči o dítě předškolního věku v mateřské škole užíván termín "předškolní vzdělávání“. Zahrnuje aspekty výchovné i vzdělávací, neboť se týká zajištění zdravého rozvoje a prospívání každého dítěte, jeho učení, socializace i společenské kultivace.

Výsledky vzdělávání jsou popisovány jako "osobnostní, poznávací a činnostní způsobilosti, které si jedinec v průběhu vzdělávání osvojuje (dovednosti, poznatky, schopnosti, hodnoty a postoje a jejich komplexy)“ (RVP PV, s. 5).

Terminologická rozkolísanost v důsledku postmoderního problematizování výchovné teorie a praxe, by neměla komplikovat používání termínu výchova.

Výchova jako základní pedagogická kategorie byla a je různými autory i pedagogickými směry chápána různě. V definicích je zdůrazňována výchova jako:

  • příprava k plnému žití, k převzetí a plnění společenských úkolů,

  • převod společensko-historické zkušenosti z generace na generaci,

  • příprava k osvojení společenských rolí, jako prostředek k harmonickému rozvoji osobnosti,

  • příprava na specifické aktivity a pro práci,

  • interpersonální interakce,

  • organizované institucionalizované působení,

  • průprava k sebevýchově apod.

Výchovou je myšleno "komplexní formování člověka, které zahrnuje jak dosahování vědění, tak kultivaci charakteru“ (Strouhal, 2013, s. 361). Pro svou záměrnost, cílevědomost, organizovanost a institucionalizovanost je činností specificky lidskou.

Tradičně se v české pedagogice setkáváme s označením výchova "v širším smyslu“ a "v užším smyslu“.

Výchova v širším smyslu zahrnuje vzdělávání a výchovu v užším smyslu. Vzděláváním rozumíme proces získávání a rozvíjení vědomostí, intelektových schopností a praktických dovedností.

Výchova v užším smyslu byla označována jako "výchova dobrých mravů“ a významově byla spjatá s výchovou mravní, vlasteneckou, sexuální, citovou, výchovou k rodičovství a manželství apod. Terčem tehdejší kritiky se stalo chápání výchovy jako eticko-normativní činnosti s přesně vymezenými cíli a normami, ovšem bez adekvátní pozornosti věnované zákonitostem procesu utváření člověka a výchovným strategiím (Pelikán, 1995, s. 45; Průcha, 2002, s. 56).

V současném pojetí se výchovou v užším smyslu rozumí rozvíjení postojů, zájmů, potřeb, hodnot, charakterových a volních vlastností v oblasti mravní, estetické, pracovní, tělesné, právní apod. Výchova k hodnotám jako jsou dobro, pravda, úcta, pokora, tolerance, spolupráce, krása, sebepoznání, umění darovat i přijímat i k hodnotám udržitelnosti (ochrana života, krása, zdraví, ohleduplnost...) je v kurikulu MŠ prioritou. Ukazuje se, že nelze ve výchově rezignovat na platónské hodnoty dobra, pravdy a krásy, ale je třeba umožnit k nim dojít v procesu "hledání, často i pouhá tápání, při němž učitel nepodřizuje svěřence univerzálním "pravdám“, nýbrž je motivuje k cestě, na níž si je podřídí Pravda sama“ (Strouhal, 2012, s. 365).

Vstup anglosaské literatury do pedagogiky přinesl termín "education“ (v překladu edukace), který znamená jednak "vzdělání, vzdělávání“ nebo "výchova“ nebo “výchova, vzdělávání a vzdělání“. Přitom "vzdělávání“ představuje proces a "vzdělání“ je produktem tohoto procesu.

Ve školní praxi však výchova v užším smyslu a vzdělávání jdou "ruku v ruce“, není možné je oddělovat.

O mravní výchově

Koncepce "dobra“ mezi lidmi je základem morálky. Mravní imperativ či vyšší princip mravní "Jednej vždy podle nejlepšího vědomí (vědění) a svědomí“ (I. Kant) bývá ve škole parafrázován tímto způsobem: "Chovej se k druhým vždy tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“.

Dobro se tak stává základní hodnotou mravní výchovy, která směřuje k výchově charakteru a vůle a vychovanosti člověka.

Cílem mravní výchovy je "autonomní, vnitřně integrovaná, svobodná a zodpovědná osobnost, která uvědoměle mravně jedná na základě svého vnitřního přesvědčení a v souladu se společensky přijatými mravními normami (za účasti svědomí jako vnitřního regulátora jednání a chování)“ (Filová, 2009, s. 52).

Pro dosažení uvedeného cíle jsou potřebné nejen znalosti mravních norem (tzn. vědět, co je správné a nesprávné, dobré a špatné, co se má a co se nemá), ale i osvojení způsobů chování ve shodě s normami (tj. schopnosti rozhodovat o určitém způsobu jednání a přejímat za jeho důsledky odpovědnost), a to vše v souladu s postoji, potřebami, zájmy a hodnotovou hierarchií, příp. svědomím.

Z toho vyplývá obsah mravní výchovy, který tvoří:

  • mravní normy (pravidla, způsoby hodnocení);

  • společenské návyky (společenské chování: pozdravit, poprosit, poděkovat, respektovat druhé, autoritu atd.);

  • mravní vztahy a postoje – k sobě samému, k lidem, partnerské vztahy, vztahy k materiálnímu prostředí (příroda, kulturní prostředí), k hodnotám;

  • vlastnosti (vůle a charakter) – cílevědomost, zodpovědnost, sebeovládání, vytrvalost, samostatnost aj.;

  • hodnotový systém (pravda, láska, přátelství, peníze, svoboda, práce, kariéra, umění, rodina, život, zdraví, víra, dobro, krása, poznání, vzdělání...);

  • vzorce (způsoby) chování v souladu s mravními normami.

V předškolním věku jde o rozvoj elementárního mravního jednání, v podstatě o osvojování základů společenského chování (poprosit, poděkovat, chovat se slušně, mluvit pravdu, neskákat dospělým do řeči, přiměřeně respektovat autoritu).

Hlavními výchovnými prostředky jsou odměna, pochvala (posilování správného chování), trest (eliminace nežádoucího chování), správný vzor, pravidla a pozitivní vedení.

Mravní jednání úzce souvisí s chováním prosociálním, které je zaměřeno na pomoc jiným lidem bez aktuálního očekávání odměny. Chovat se prosociálně znamená poskytnout fyzickou pomoc, darovat, půjčit, rozdělit se, poradit, vysvětlit, potěšit a povzbudit smutné lidi, naslouchat druhým, snažit se je pochopit, vcítit se do nich (empatie), být solidární s druhými v jejich obtížích a bolesti, vytvářet atmosféru pokoje a svornosti ve skupině apod.

Text v rámečku ilustruje zařazení úkolů mravní výchovy v RVP PV.

Mravní výchova v RVP PV – příklady
Předpokládá se, že dítě ukončující předškolní vzdělávání:
  • uplatňuje v běžných situacích základní společenské návyky a pravidla chování ve vztahu k druhému;

  • napodobuje modely prosociálního chování a mezilidských vztahů, které nalézá ve svém okolí;

  • projevuje citlivost a ohleduplnost k druhým, toleranci k odlišnostem a jedinečnostem,

  • pomáhá slabším;

  • rozpozná nevhodné chování a v neznámých situacích se chová obezřetně,

  • vnímá nespravedlnost, ubližování, agresivitu a lhostejnost; dokáže se bránit projevům násilí, ponižování a ubližování ze strany jiného dítěte;

  • spolupodílí se na společných rozhodnutích; přijímá objasněné a zdůvodněné povinnosti; dodržuje dohodnutá a pochopená pravidla a přizpůsobí se jim; při společných činnostech spolupracuje; (upraveno podle RVP PV 2005, s. 14)



Předškolák má mít:
  • základní dětskou představu o tom, co je v souladu se základními normami a snaží se podle nich chovat;

  • spoluvytváří pravidla společného soužití mezi vrstevníky, rozumí jim a respektuje je;

  • uvědomuje si svá práva i práva druhých a hájí je;

  • uvědomuje si, že se svým chováním podílí na tom, v jakém prostředí žije, a že jej může ovlivňovat.

 

Krása jako základní hodnota estetické výchovy

Estetická výchova rozvíjí systematicky vnímání, chápání, citové prožívání a hodnocení uměleckých děl a mimoumělecké reality. Seznamuje se základními uměleckými díly národní a světové kultury a obohacuje poznání, ovlivňuje myšlení, kultivuje a obohacuje emocionální život jedince a jeho projevy. Působí na citovou, volní, rozumovou stránku s cílem ovlivnit vztahy k umělecké tvorbě a k estetickým podnětům, které přináší život. Zejména v době, charakterizované stálým nárůstem kulturních a materiálních hodnot, jsou potřebná adekvátní hodnotová měřítka pro zachování citu pro míru, soulad, vyváženost, uměřenost a vkus.

Rozvíjí schopnost sebevyjádření a dovednosti v oblasti umění slovesného (výrazně číst, recitovat, dramatizovat, vyprávět), výtvarného (kreslit, malovat, modelovat), hudebního (zpívat a hrát na nástroj) a tanečního. Kultivuje potřeby a projevy jedince a učí nazírat a hodnotit vztahy a jevy v přírodě a společnosti z estetického hlediska.

Esteticko-výchovné působení ovlivňuje kvalita prostředí přírodního a společenského, včetně mezilidských vztahů (odpovědného, ukázněného a zdvořilého jednání), vlivu medií (kultury pořadů, řeči, vystupování atd.). Prostředí výchovných institucí by mělo splňovat estetická kritéria, jak při architektonickém řešení, vybavování školy, tak v kvalitě mezilidských vztahů a osobnosti učitele.

Estetická výchova v RVP PV - příklady
V kurikulu předškolního vzdělávání jsou zdůrazňovány:
  • rozvoj a kultivace mravního i estetického vnímání, cítění a prožívání;

  • rozvoj schopnosti citové vztahy vytvářet, rozvíjet je a city plně prožívat;

  • rozvoj poznatků, schopností a dovedností umožňujících pocity, získané dojmy a prožitky vyjádřit (přednesem, recitací, dramatizací, zpěvem).

 

Pracovní výchova

V rámci pracovní výchovy jedinec poznává základní znaky lidské práce (pracovní činnosti, hlavní obory lidské činnosti, pracovní prostředky, produkty práce a pracovní prostředí). Osvojuje si základní pracovní dovednosti a návyky, včetně plánování, organizace, hodnocení pracovní činnosti a bezpečnosti a hygieny práce. Posuzuje výsledek své pracovní činnosti a svého jednání nejen z hlediska kvality, funkčnosti, hospodárnosti a společenského významu, ale i z hlediska ochrany svého zdraví a zdraví druhých, ochrany přírodního prostředí i kulturních hodnot apod. Postupně se orientuje v různých oborech lidské činnosti a formách fyzické a duševní práce, utváří si představy o své další vzdělávací cestě a budoucím pracovním zaměření. Učí se využívat komunikační techniku a další technické prostředky.

Projevuje otevřený vztah k lidem, chápe a toleruje odlišné zájmy, názory i schopnosti druhých. Dokáže vnímat krásu různých materiálů v souvislosti s designem průmyslových výrobků.

Pracovní kultura jedince je výsledkem osvojování teoretického vzdělání (určité soustavy vědomostí, intelektuálních dovedností, návyků i schopností nezbytných pro práci duševní a fyzickou, včetně vědomostí o organizaci, technice, hygieně duševní i tělesné práce)a praktického pracovního vzdělání (dovedností, návyků a schopností) a pracovní morálky. Pracovní morálka je ovlivňována motivací a osobnostními předpoklady: morálními vlastnostmi, citovým vztahem k práci a jejím výsledkům, pracovní kázní, cílevědomostí, pílí, svědomitostí, iniciativou apod.

Kultura práce souvisí s hospodárností (minimalizace čerpání neobnovitelných zdrojů, šetrné využívání přírodních zdrojů, odolávání svodům samoúčelné techniky, pohodlí a krátkodobého zisku), s racionalizací pracovní činnosti, s péčí o pracovní prostředí (čistota, pořádek, hygiena), s hledáním alternativ lidského rozvoje. Tzv. ekonomická gramotnost se stává nezbytností, poněvadž jedinec by měl umět objasnit vztah mezi prací, pracovním produktem a uspokojováním potřeb, rozlišovat potřeby (co je nutné) a přání (co chci).

Obsah pracovní výchovy je tradičně členěn do následujících oblastí (srov. Chlup, Kopecký, 1965):

  • Běžná práce – sebeobsluha (umývání, oblékání, čištění obuvi a šatstva, udržování pořádku v osobních věcech ap.); domácí práce (úklid, nákupy, základy vaření, šití, pomoc při péči o sourozence apod.); pomoc druhým lidem.

  • Školní učení jako první soustavná práce.

  • Práce s modelovacím materiálem, papírem, textilem, dřevem a kovem.

  • Pěstování rostlin, zeleniny, květin, léčivých bylin, chov užitkových zvířat, včel; ochrana přírody, pomoc při péči o ptactvo a zvěř v zimě, ochrana rostlin apod.

  • Organizace práce – rozvržení režimu dne, "ekonomie času“, výchova k podnikavosti a správnému a odpovědnému hospodaření; rozlišování úkolů hlavních a vedlejších, kritika a

Nahrávám...
Nahrávám...