dnes je 19.8.2022

Input:

Přírodní zahrada

27.3.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

5.6.7
Přírodní zahrada

Bc. Pavlína Stará

 

Řada výzkumů dokazuje, že pro vybudování tzv. environmentální senzivity (citlivého vztahu k životnímu prostředí) jsou příjemné zážitky z pobytu v přírodě v raném věku klíčové. Příjemné prožitky nejsou dány jen tím, že dítě bylo v kontaktu s přírodním prostředím, ale také tím, že se tam nacházelo s někým blízkým, což podle mého názoru skupina vrstevníků společně s učitelkou mateřské školy je.

Nejranější dětství je zvláštní vývojovou periodou, velmi citlivou na vnější stimulaci. Je to období, kdy se pro další vývoj člověka dá udělat mnoho k jeho dobru, ale zároveň se může i mnoho poškodit. Vztah k přírodě je v dětech přirozeně zakódován a je potřebné ho dále rozvíjet a upevňovat. Proto je důležité začít u dětí budit zájem o rostliny a zvířata co nejdříve, a totéž platí o sbližování dětí s přírodou. Z dětí lze tímto způsobem vychovat zodpovědné lidi, ochotné pomáhat, lidi, kteří si váží živých tvorů a jejich životního prostoru, lidi, kteří pochopí, že za naše životní prostředí jsme zodpovědní sami. Podněty, které dětem v této oblasti dáváme, je pozitivně ovlivňují v běžném životě, stávají se vůči sobě a okolí citlivější a ohleduplnější. Zvláštní význam má styk dětí s živočichy, který ovlivňuje jejich citlivost, která se pak projevuje v mezilidských vztazích.

Klíčovou roli při vzpomínkovém pronikání do dětského světa hrají intenzivní smyslové vjemy. Děti, které byly v dětství v nedostatečném kontaktu s přírodou, jsou o tyto zkušenosti ochuzeny, jejich tvořivost, představivost a fantazie se zapouzdřují do jednostejnosti konzumního světa, odkud není úniku. Nejvýraznějším nedostatkem je však absence povědomí o souvislostech, vazbách a vztazích mezi člověkem a přírodou, které byly pro jejich "historické vrstevníky“ samozřejmostí. Děti získávají více informací o přírodě zprostředkovaně než přímým kontaktem. Dokážou zasvěceně hovořit o problematice deštného pralesa nebo nadměrného výlovu velryb, chybí jim však praktické zkušenosti, jak se např. pohybovat v lese, co si mohou a nemohou dovolit v chráněné oblasti. Do terénu se často neumějí obléknout, nepoznávají stromy, keře, květiny ani některá zvířata. V přírodě se neumějí zabavit, nepoznaly kouzlo přehrazování potůčků, stavění zahrádek z klacíků a kamenů, vrtání se v zemi a přitom vytažení na světlo dne např. žížaly, brouka nebo zvláštního kamene, nepoznaly dobrodružství najít v "jeskyni z houští“ skrýš a zmizet z dohledu dospělých, šplhat po stromě nebo se houpat na houpačce z lana zavěšeného na silné větvi, pohladit si kůru stromu a přivonět k mateřídoušce, pozorovat, jak z nepatrných cibulek uložených na podzim do země, vyrůstají pestré jarní květiny.

Pokud dětem neumožníme dostatečný bezprostřední kontakt s přírodou, omezujeme jejich operační pole ve využívání tzv. explorativní hry, ve které se dítě chová jako badatel, potřebuje zkoušet realitu dotýkáním, hleděním, nasloucháním, čicháním, zjišťuje vše svými smysly, svou zkušeností. Dopouštíme se zde velké výchovné křivdy, čímž vlastně ochuzujeme plnohodnotné prožívání jejich života.

Předškolní věk je věkem iniciativy a touhy po poznání a je tedy zřejmé, že děti předškolního věku častý pobyt v přírodním prostředí spojený s pohybem a poznáváním potřebují. Místem, které splní jejich očekávání, může být právě školní zahrada.

Školní zahrady objevujeme jako něco nového a potřebného, a přitom jsme je vždy měli. V době po revoluci řada škol, především základních, o své zahrady ztratila zájem, některé o ni přišly, ne svojí vinou. U mateřských škol jsou školní zahrady většinou samozřejmostí, ale často mezi moderními nápaditými průlezkami, herními prvky a pískovišti chybí obyčejný "kousek země“, obyčejný záhonek, kde by i předškolní děti přišly do styku se zemí. V současné přetechnizované době se právě školní zahrady stávají často pro děti jedinou možností pro zachování jejich kontaktu s přírodou. Řada dětí z měst se do přírody dostává již jen výjimečně a příroda se pro ně stává něčím cizím a neznámým.

Ukazuje se, že rušení školních zahrad (často bohužel bez možnosti návratu na ztracené pozemky) bylo chybou a mnoho učitelů a škol se ke svým zahradám zase vrací. Nikoliv ovšem k zahradám tradičním, ale k zahradám, které vycházejí z principů permakultury, které se svým prostředím blíží přírodnímu a přirozenému vzhledu a kde je zastoupena řada rostlinných a živočišných druhů. K zahradám, které umožňují dětem strávit část dne v "přírodní učebně“ a rozvíjet jejich vnímání a poznávání. Čím přírodnější a mnohotvárnější zahrada je, tím více proměn se v ní dá prožít, tím bohatší jsou také zážitky a zkušenosti, které v ní děti mohou nasbírat. Tato prožitková pedagogika má v současném digitalizovaném způsobu předávání informací obrovský význam pro zdravý a rovnoměrný vývoj osobnosti dítěte a je nenahraditelná.

Přírodní školní zahrada

Školní zahrada je více než místo mezi domem a ulicí nebo pozemkem za školou, je místem odpočinku, prostorem pro dětské hry a prostorem, kde děti mohou přírodu vnímat všemi smysly současně. Je to místo, kde lze pozorovat a pochopit přírodní děje, kde lze experimentovat, získávat zručnost i dovednost, kde lze dovádět, cvičit, relaxovat. Možnosti školní zahrady a její využití jsou veliké. Pobyt a činnosti probíhající v přírodní školní zahradě, napomáhají dětem k získání znalostí na základě vlastní prožité zkušenosti a pozorování, zahrada je využitelná k aktivitám a relaxaci, jako zdroj přírodního materiálu vhodného pro poznávání. S touhou po pobytu v přírodě roste i poznání, jak nezbytně přírodu potřebujeme pro tělesné i duševní zdraví.

Školám vlastnícím přírodní zahradu, která co nejvěrněji kopíruje přírodní podmínky, nabízí bezpočet využití a inspiruje ke spoustě nápadů. Může být zdrojem zdravé úrody ovoce a zeleniny, může zde vést naučná stezka (výukové tabule mohou vyrobit a nakreslit děti). Je zde umístěno malé jezírko pro zajištění životního prostoru pro obojživelníky, vyskládaná hromádka kamenů zase vyhovuje ještěrkám, pro ptáky jsou zavěšeny budky a krmítko, na jejich výrobě se opět mohou podílet děti. Samozřejmostí v přírodní zahradě je kompost a jeho využití ke třídění bioodpadu.

Dnešní generace dětí ztrácí vztah k přírodě, k půdě, k místu, kde žije. Alternativní školní zahrady se tak stávají místem, kde lze na tyto zpřetrhané vazby navázat.

Prvky školní přírodní zahrady

Školní zahrada musí vyhovovat celé řadě požadavků. Měla by nabízet prostory pro míčové hry, prostory k houpání a šplhání, prostory pro klidnou hru i prostory pro odpočinek. Pískoviště pro tvořivou hru, vodní plochu, kde je možno pozorovat živočichy, blátivé zóny a staveniště, zeleninovou zahrádku, květinový záhon.

Terénní vlny - zahrada s různými výškovými úrovněmi klade větší nároky na obratnost dětí. Zemina nasypaná do nevelkých kopců a valů, ale i jednoduché terasy lákají ke skákání, šplhání, klouzání a válení se. Stejně jako křoví a živé ploty člení zahradu na rozdílné prostory. Ty poskytují dětem úkryt a vytvářejí zákoutí.

Místa k běhání, dovádění a skákání - pokud je zahrada dostatečně velká, měli bychom vytvořit rovnou plochu pro míčové hry. Kolem můžeme vysázet odolné keře, které plochu oddělí od ostatního okolí. Oblíbeným místem pro hraní je šplhací strom. Ideální exemplář má rozložité, nízko posazené větve, na které se dá ze země snadno dosáhnout. Dalším alternativním podnětem k pohybu jsou ležící kmeny stromů, které bývají výzvou k udržování rovnováhy, skákání a šplhání, sedění i schovávání. Aby se kmen nemohl převrátit, zapustíme ho do mírné prohlubně. Jednoduchá houpačka nebo lano zavěšené na silné rozložité větvi, jsou mnohem zajímavější než jakákoli houpačková konstrukce. Aby větev byla chráněna před opotřebením, ochráníme ji gumovým pásem. Pravidelně kontrolujeme větev i uzel. Kolem houpačky je nutný dostatečný volný prostor, protože musíme počítat s tím, že děti z houpačky seskakují. Lano určené ke stání i chůzi, napnuté od jednoho stromu ke druhému a nad ním druhé lano k držení je zajímavou překážkou k procvičení rovnováhy a obratnosti. Lana pravidelně kontrolujeme a převazujeme, překážky jsou tak pro děti stále nové a zajímavé a zároveň tím chráníme stromy před poškozením a zajišťujeme bezpečnost dětí.

Pískoviště - vhodnější a lákavější pro děti jsou větší pískové jámy. K ohrazení použijeme kulatinu, kmeny stromů nebo kameny, které se dají využít k cvičení rovnováhy nebo sedění. Důležité v horkých letních dnech je zastínění vzrostlými stromy nebo plachtou napnutou nad jámou. Připojíme-li k pískovišti také jámu se štěrkem, dáváme dětem možnost se obzvláště nápaditě vyřádit.

Bahniště - stačí nevelké místo, kde se děti mohou ponořit do hry, kopat díry a kanály a přitom leccos vytáhnout na světlo dne (žížaly, brouky, zvláštní kameny...). Když se naplní vodou, vzniknou nádherná bahniště. Stačí koutek, kde to děti smí.

Brouzdaliště, stružka - hra s vodou děti neuvěřitelně fascinuje. Vodní živel skýtá dětem nepřeberné množství her. Pro hry s vodou postačí fontána s pumpou, káď na dešťovou vodu, dřevěné koryto, vydlážděná stružka, staré kamenné napajedlo. Když si děti musí vodu samy napumpovat, automaticky se reguluje její spotřeba. V letních dnech je zdrojem ochlazení brouzdaliště, okraje obložíme plochými kameny a osázíme odolnými rostlinami. Z hygienických důvodů nesmí chybět odtok, který umožní vypuštění a vyčištění.

Mokřadní biotop - pro založení mokřadního biotopu neboli malé tůňky se hodí fólie z ekologičtějšího kaučuku nebo polyetylenu, vyráběné za tímto účelem. Nutný je kvalitní těsnící materiál (tloušťka minimálně 1mm u tůněk a 1,5 mm u přírodních bazénů), jinak dojde k protržení klacky nebo kameny. Jako podložku k ochraně těsnící fólie je vhodné zabudovat pod ni polypropylenovou fólii. Malá jezírka se stávají útočištěm a lákadlem pro řadu drobných organismů, jako jsou vodoměrky, blešivci, vodní plži, vážky, ale i pro větší živočichy jako skokany a ropuchy. Děti se u tůňky mohou naučit ohleduplnému zacházení s citlivými sférami přírody. Na prvním místě je zážitek "divoké přírody“ a klidné pozorování.

Květinový a zeleninový záhon - stanoviště s humózní půdou je ideální pro zeleninu a květiny, na jejichž pěstování by se měly děti podílet a také je ochutnat. Důležité je každý výsev označit, což umožní snazší pozorování. Podél plotu vysazujeme maliny, ostružiny a rybíz.

Kompost - je nezbytný, děti se na něm učí chápat koloběh látek v přírodě. Učí se využívat organický odpad, ze zahrady i ze školy, k získávání kvalitní zeminy pro pěstování rostlin Založení kompostu také úzce souvisí s výchovou ke správnému zacházení s odpady. Je to prostředí, ve kterém děti mohou pozorovat půdní bezobratlé živočichy.

Bylinková spirála - pěstování léčivých rostlin, je pro děti zábava, při které si ani neuvědomují, co všechno se naučí. Vybíráme rostliny s nápadnými květy, které přitahují motýly, včely a jiný hmyz nebo rostliny s nápadnými a tvarově zajímavými semeny, se kterými si děti rády hrají. Vytvořením vyvýšeného spirálového záhonu využijeme trojrozměrný prostor k pěstování většího množství bylinek než na klasickém záhonku. Na začátek bylinkové spirály můžeme umístit malé jezírko, které vytváří vlhké mikroklima a zároveň láká různé živočichy.

Jezírko - má mnoho pozitivních účinků. Zlepšuje mikroklima, zachytává prach, vytváří prostředí pro vlhkomilné a vodní rostliny a živočichy, slouží jako napajedlo pro ptactvo, zvyšuje estetickou kvalitu prostředí. Vytvoříme si vodní svět ideální pro zkoumání a pozorování. O čištění vody se starají vodní rostliny a mikroorganismy. Mělkou, pískem, drobným štěrkem a kameny tvarovanou prohlubeň lze vymezit jako brouzdaliště. Při tvarování břehu by měla být mělká místa s přístupem k vodě vysypána hrubým štěrkem a vyložena plochými kameny.

Skrýše, chýše, jeskyně a tunely - nabídka skrýší, kam děti rády zmizí z dohledu dospělých, může být vytvořena z vrbového proutí. Budujeme v době vhodné k řezání (březen, duben), řízky, které snadno a rychle zakoření, jsou vhodné k pozorování. Vrby mají rády vlhko, proto je nutné především čerstvě vysazené proutky často zalévat. Lze z nich tvarovat chýše, tunely a bludiště.

Louka - v mírném polostínu pod ovocnými stromy se daří louce s planým kvítím a trávou. Pokud máme možnost, je vhodné takovou louku sekat pouze kosou.

Les - díky dřevinám typickým pro les se toto prostředí stane útočištěm dětských her a nejrozmanitějších organismů.

Ovocné stromy - vhodné k pozorování květů a plodů jsou takzvané zákrsky s výškou kmene 60-80 cm. Sázíme odolné odrůdy, na kterých si děti rády pochutnají (jablko, hruška, švestka).

Suchá zídka - postavíme-li opěrné zídky z větších kamenů bez použití malty, získáme ve škvírách místo pro pěstování netřesků a rozchodníků, a přilákáme drobná zvířata, kterým vyhovují dutiny mezi kameny, jako například ještěrky, slimáky, střevlíky, slepýše.

Přírodní učebna - nezbytným zařízením přírodní zahrady jsou lavice nebo židle se stolky, kryté pergolou nebo přístřeškem Umožňuje přenášet do zahrady téměř všechny činnosti, které s dětmi uskutečňujeme ve třídě.

Hmatová stezka - stezku, chodník, na kterém se střídají různé materiály (kůra, oblázky, mech, písek, tráva atd.), lze vybudovat kdekoli v areálu zahrady. Děti zde rozlišují materiály hmatem, bez zrakové kontroly, bosou nohou případně rukama. Stezka může být lemována vonnými bylinami, které děti určují podle vůně.

Zahrada jako učebna

Záměrem vzdělávacího úsilí pedagoga je naplnění dílčích cílů Rámcově vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání. V oblasti sociálně-kulturní uvést dítě do společenství ostatních lidí, a do pravidel soužití s ostatními, uvést je do světa materiálních i duchovních hodnot, do světa kultury a umění, pomoci dětem si osvojit potřebné dovednosti, návyky a postoje a umožnit mu aktivně se podílet na utváření společenské pohody ve svém sociálním prostředí.

V environmentální oblasti pak založit u dítěte elementární povědomí o okolním světě a jeho dění, o vlivu člověka na životní prostředí - počínaje nejbližším okolím a konče globálními problémy celosvětového dosahu - a vytvořit elementární základy pro otevřený a odpovědný postoj dítěte (člověka) k životnímu prostředí.

Školní zahrada s přírodními prvky je ideální místem k naplnění těchto výchovných a vzdělávacích cílů. Umožní dětem vnímání živé i neživé přírody všemi smysly. Věci, které děti v přírodě nacházejí a vidí, jim pomáhají ve všech aktivitách, emocích, sociálních dovednostech, pomáhají jim přírodu pochopit, a díky tomu s ní zůstávají spjaté po celý svůj život.

K nejcennějším metodám, jimiž se děti seznamují se vztahy v přírodě, náleží přímé pozorování a pěstování rostlin v zahradě. Péče o rostliny rozvíjí u dětí samostatnost a odpovědnost, učí je pochopit, že půda není jen mrtvá hmota, po které šlapeme, ale že je plná života.

Voda v zahradě nabízí zážitek, který bychom dětem měli dopřát. Vodu děti mohou slyšet, cítit, mohou ji pohladit, zašplouchat v ní, ponořit do ní ruku. Ve vodě se zrcadlí celý svět. Ve vodě jezírka a na jeho březích je místo pro množství pokusů s vodou, pro pozorování vodních živočichů a mikroorganismů (pozorujeme lupou, pod mikroskopem), pro které je voda životním prostorem. Voda je také místem pro odhalení roušky vztahů mezi vodními živočichy a rostlinami.

Prostřednictvím živočichů, kteří se v zahradě zabydlí, se děti seznamují se základními potřebami zvířat, s jejich životním prostorem a prohlubuje se v nich vztah k živé přírodě.

Při činnostech v přírodní zahradě dochází k integraci a neoddělitelnému propojení výchovy environmentální, pracovní, přírodovědné a estetické.

Estetická výchova

Při pobytu v zahradě rozvíjíme u dětí schopnost vnímat estetické hodnoty přírody, schopnost prožívat a hodnotit krásy přírody. Zahrada je pro děti příležitostí k pozorování tvarů, barev, zvuků, krásy přírody. Přírodní zahrada poskytuje dětem bohatý zdroj estetických hodnot. Děti zde poznávají četné přírodní jevy - barvy květin, rozkvétající stromy, zpívající ptáky, život v půdě, vodě i trávě, šumění stromů i plynoucí oblaka. Obdivují jednotlivosti a detaily - živočichů, barvy a části rostlin a květin, starší děti vnímají i větší přírodní celky zahrady. Děti vnímají krásu přírody i prostřednictvím výtvarné činnosti, při které využívají přírodních materiálů a přírodnin (semena, listy, kaštany, větvičky, šišky, šípky, sušené květiny atd.).

Pracovní výchova

Přírodní zahrada nám nabízí možnosti k různým aktivitám, které přispívají k osvojení si poznatků a dovedností potřebných k vykonávání jednoduchých pracovních činností, prohlubují vědomosti dětí o postupech při práci na zahradě a manipulaci s pracovním nářadím. Péče o rostlinné kultury pomůže dětem k prvním kontaktům s rostlinou. K vzbuzení zájmu dětí nám poslouží množství pokusů, které jim zodpoví otázku, jaké podmínky potřebují semínka, aby vzklíčila a stala se rostlinami, ale také jaké přípravné práce jsou třeba k jejich zasetí (zakládání zeleninového záhonu, pletí a kypření již zbudovaného záhonu). Pěstování sazeniček nám umožní pozorovat proces klíčení a růst malé rostlinky ze semínka, učí děti trpělivosti, odpovědnosti a poznání jak se o rostliny starat. Děti pomáhají v zahradě při běžném úklidu zahrady (hrabání, odstraňování zvadlých květin, sbírání spadlých větví), při přípravě a péči o záhony (rytí, uhrabávání půdy), při ošetřování květin a zeleniny (zalévání, okopávání, kypření půdy), při sklizni ovoce a zeleniny, ošetřování rostlin, stromů, vodní plochy a celé zahrady před zimou. Ze zeleniny je vhodné pěstovat hrách, fazole, ředkvičky, mrkev, salát, kedlubny a rajčata. Z květin pěstujeme nejčastěji jarní cibulovité rostliny - bledule, sněženky, narcisy, tulipány, šafrány, v pozdním létě kvetoucí gladioly, dále letničky - kopretiny, aksamitníky. Můžeme pěstovat rostliny dvouleté, jako např. macešky, karafiát zahradní, i trvalky, např. sedmikrásky. V bylinkové spirále pěstujeme petržel, pažitku, meduňku, mátu, majoránku, levanduli a mnoho dalších druhů bylin. V okrasných truhlících pěstujeme např. pelargonie a begonie.

Environmentální výchova

Environmentální výchova, probíhající v přírodní zahradě, vede děti k pochopení a poznání vztahů mezi jednotlivými organismy, působení člověka na přírodu, včetně poznání důsledků lidských činností, působících devastaci a ohrožení kvalit vody, vzduchu, půdy, rostlin a zvířat s následným ohrožením lidského zdraví, ale i všeho živého na naší Zemi. Vede k rozvoji úcty k životu ve všech jeho formách, utváří u dětí základní hygienické a sociálně kulturní dovednosti a návyky ve vztahu k životnímu prostředí, probouzí a rozvíjí citový vztah k přírodě, k výtvorům lidské práce i k lidem samotným a poskytuje základní poznatky o správném a nesprávném vztahu a chování člověka k životnímu prostředí, k osvojení si poznatků a dovedností potřebných k vykonávání jednoduchých činností, k péči o okolí při spoluvytváření zdravého a bezpečného prostředí a k ochraně dítěte před jeho nebezpečnými vlivy. Prvky environmentální výchovy prolínají všemi činnostmi uskutečňovanými v přírodní zahradě a jejich základem by měla být hra, přímý kontakt s přírodou, s živými a neživými přírodninami, praktické činnosti, smyslová cvičení, stimulační hry.

Přírodovědná výchova

Prolíná všemi ostatními složkami a odráží se ve všech činnostech dětí probíhajících v přírodní školní zahradě. Děti pozorují, poznávají a pojmenovávají některé druhy květin, stromů, keřů a živočichů, rozlišují neživé přírodniny (kámen, písek, půda), označují přírodní jevy a pozorují jejich vliv (déšť, sníh, mráz).

Příklad:

Činnosti s dětmi v přírodní školní zahradě

A) Příroda  
Nahrávám...
Nahrávám...