dnes je 14.8.2022

Input:

Pedagogický styl postavený na pozitivní zpětné vazbě

27.3.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

10.3
Pedagogický styl postavený na pozitivní zpětné vazbě

PhDr. Jana Nováčková, CSc.

Při plánování rozvoje klíčových kompetencí nebude v učitelských sborech mateřských škol jistě nouze o nápady na různé hry, aktivity, zážitky, které budou k tomuto cíli přispívat. Děti se při nich budou učit různým poznatkům a dovednostem.

V této části se ale chceme zaměřit spíše na otázku jak, za jakých podmínek – tedy spíše na proces učení (učení samozřejmě používáme v nejširším slova smyslu), co může toto učení usnadnit, nebo naopak ztížit. Ukážeme si, že mnohé používané postupy mají svá rizika a jak tato rizika odstranit.

Mozkově kompatibilní učební prostředí

Toto označení lze najít v knize Susan Kovalikové Integrovaná tematická výuka a jsou jím míněny takové podmínky pro učení, které jsou v souladu s tím, co se při učení odehrává v mozku. Jen tehdy, když způsoby učení a prostředí, v němž se učení odehrává, nejdou proti naší přirozenosti, lze očekávat, že bude učení kvalitní i efektivní a že výuka nebude mít řadu "vedlejších účinků", jak je známe především z učení na základních školách.

I pro procesy učení v předškolním věku bude užitečné znát osm základních principů (Kovaliková, 1995), podle nichž se mohou evaluovat činnosti a aktivity, které se budou plánovat při rozvíjení klíčových kompetencí. Jsou to:

  • nepřítomnost ohrožení,

  • smysluplný obsah,

  • možnost výběru,

  • přiměřený čas,

  • obohacené prostředí,

  • spolupráce,

  • okamžitá zpětná vazba,

  • dokonalé zvládnutí.

Všech osm principů je důležitých. Hned ten první říká, že když se člověk ocitá v situaci skutečného nebo domnělého ohrožení, samozřejmě reaguje na prvním místě na toto ohrožení. Takové reakce jsou řízeny z vývojově starších částí mozku (mozkový kmen, limbický systém), protože ty dokáží reagovat velmi rychle. V té chvíli jde hlavně o odstranění nebezpečí, takže se činnost mozkové kůry, která je sídlem učení, dočasně oslabí. Abychom se tedy dokázali učit, musíme se v první řadě cítit bezpečně. Vzhledem k tématu této kapitoly se však zaměříme zejména na sedmý princip – okamžitou zpětnou vazbu.

Co je to zpětná vazba?

Představme si, že si dítě obouvá pravou botu na levou nohu. Jde to hůře, bota tlačí. Už samotný tento pocit můžeme nazvat zpětnou vazbou. Informuje dítě, že to, co právě udělalo, není správně. Podle věku a zkušeností může dítě zareagovat samo (a dospělí by neměli okamžitě přispěchávat na pomoc) a botu obout na správnou nohu. Dejme tomu, že dítě ještě neví, jak vzniklou situaci vyřešit. To nejlepší, co může dospělý říci, je pouze informace: Tato bota je pravá a obouvá se na pravou nožičku. Nezřídka však spíš slyšíme: Ty jsi ale nešika, kolikrát ti mám říkat, že se musíš podívat, kterou botu si to obouváš.

Když se zamyslíme, co dítěti víc pomůže v učení, je jasné, že je to ta první varianta. Abychom se mohli dobře učit, potřebujeme informace: zda to, co děláme, je správně, zda můžeme tím směrem pokračovat nebo to udělat jinak a jak jinak. Bez těchto informací nemůže nastat učení ani ve smyslu pochopení (znalosti), ani ve smyslu upevnění postupu (dovednosti). Ke svému učení nepotřebujeme ale vůbec hodnocení naší osoby. To, v případě, že je negativní (nešika), okamžitě vyvolá pocit ohrožení. Kdysi v pravěku zažíval člověk na prvním místě fyzické ohrožení. Dnes prožíváme jako ohrožení především znevážení naší hodnoty (nešika, hlupák, budižkničemu, horší než druzí...) nebo znejistění vztahu (asi mě nemá moc ráda, nechce mě...). Ve chvíli, kdy dostaneme signál, z kterého si takové ohrožení uvědomíme, jde všechno ostatní stranou, protože je to méně důležité. Také učení je v té chvíli méně důležité, a tudíž ani nenastává.

Zpětnou vazbou, kterou bezpodmínečně potřebujeme pro učení, rozumíme tedy informace týkající se průběhu nebo výsledku činnosti nebo chování, čili informace, co je jaké (správné – nesprávné, dobře – špatně). Když se však vyjadřujeme o osobě – jaký kdo je (ať už pozitivně, nebo negativně), jsme už na poli hodnocení člověka samotného. To, jací jsme, si máme zhodnotit sami, máme si to odvodit právě ze zpětné vazby na to, co a jak děláme, jak se chováme. Hodnocení osoby (šikovný – nešikovný, hodná – zlobivá, chytrý – hloupý atd.) patří do mocenských nástrojů – ten, kdo takto hodnotí druhého, se staví do nadřazené pozice (já vím lépe, jaký jsi). O riziku mocenského přístupu jsme hovořili v předešlé kapitole.

Zpětná vazba slouží tomu, kdo se učí

Mezi znaky mocenské pozice patří, že používané nástroje slouží především cílům osoby v nadřazené pozici. Hodnocení druhé osoby – vyslovování soudů o tom, jaký kdo je (nejčastěji pochvala nebo kritika), slouží tomu, kdo hodnotí – k jeho rozhodování o druhých, k upevnění nadřazené pozice. Naopak, zpětná vazba naopak slouží tomu, kdo něco dělá, nějak se chová, něco se učí. Je to informace především pro něj, pro jeho další rozhodování, pro jeho vlastní učení.

K vyjádření zpětné vazby používáme buď popis, nebo informaci (byla o nich řeč také v předešlé kapitole).

Zpětnou vazbu můžeme

1. dostat od člověka, který o dané činnosti něco ví (dospělý například řekne dítěti, že roztříděné tvary jsou správné: Tohle všechno jsou čtverečky a toto zas trojúhelníky.),

2. odvodit si ji z průběhu či výsledku činnosti samotné (nesprávně obutá bota tlačí, přesně na sebe stavěné kostky nespadnou). Montessori přístup má propracovaný systém zpětných vazeb, při nichž dítě samo bez přítomnosti dospělého zjistí, zda udělalo (vyřešilo) něco správně, či nikoliv,

3. odečíst z reakcí druhých na naše slova či chování (hněv druhého po vyřčené nadávce, uznalé pokývání hlavy na náš návrh, vděčný úsměv za pomoc).

Rozdíly mezi zpětnou vazbou a hodnocením

Příklad:

Správně:

1. Všechny hračky jsou na svých místech, panenky v kočárku, plyšáci tady v té krabici, pastelky jsou roztříděné na ořezané a neořezané, je pozitivní zpětná vazba. Hovoří se o výsledku (správné roztřídění), uvádí se řada objektivních údajů.

Špatně:

2. Ty jsi tak šikovná, tos mi udělala radost, jak jsi uklidila. Dám ti za to bonbonek, je pozitivní hodnocení, tedy pochvala. Podstata je v hodnocení osoby (zde kladném), vyjadřuje se k trvalým kvalitám (šikovná), přitom však dítěti dává málo konkrétních informací o tom, co je v jeho práci dobré a o co se může opírat i příště. Nadřazenost chválícího je zde ještě podtržena rozhodováním o odměně.

Správně:

3. Některé neořezané pastelky jsou mezi ořezanými. Potřebujeme, aby všechny pastelky, které jsou tady v tom poháru, dobře kreslily, je negativní zpětná vazba. Hovoří se o věci. Není zde ani zmínka o tom, zda je dítě šikovné či nešikovné, chytré či hloupé, ale dostačuje na to, aby dítě napravilo chybu a příště provedlo tuto činnost lépe nebo bezchybně.

Špatně:

4. Ty se snad nikdy nenaučíš roztřídit ty pastelky správně. Že já se musím s tebou tak zlobit. Všechno abych po tobě kontrolovala, člověk nemá chvilku klidu, je kritika (negativní hodnocení). Základem je hodnocení osoby (zde záporné), vyjádření se týkají trvalejších charakteristik – neschopnosti učit se. Často se v kritice používá i nadsázka či negativní citově zabarvené výrazy, neposkytují se informace o tom, co a jak zlepšit.

Ocenění místo pochvaly

Slovo pochvala se používá v běžné řeči vlastně pro jakékoliv pozitivní vyjádření. Není však jedno, jak tato pozitivní sdělení formulujeme, protože některá místo toho, aby děti posouvala, vedou je k závislosti na autoritě, blokují rozvoj sebehodnocení a vytvářejí závislost na vnější motivaci. Proto je nutné vyjasnit jednotlivé formy:

  • Pojem pochvala používáme, když hovoříme o pozitivních vlastnostech osoby, hodnotíme ji (tj. vyjadřujeme se, jaká dle našeho mínění je) a nálepkujeme (šikulka, hodná, rozumná...).

  • Oceněním nazýváme vyjádření o pozitivním průběhu činnosti, výsledku, chování, přičemž současně dáváme hlasem a mimikou najevo své pozitivní emoce (Všechny hračky jsou na místě. Vypadá to tady teď hezky, můžete tu i běhat a na nic nešlápnete. To je prima.).

  • Hovoříme-li neutrálně o průběhu činnosti, výsledku, chování (ať je v pořádku či ne), je to zpětná vazba.

Pochvala je sdělení signalizující mocenskou pozici – vyjadřujeme buď přímo, nebo nepřímo, že dítě dělá věci k naší spokojenosti. Svou spokojenost tím staví jako hlavní věc, jako něco mnohem důležitějšího, než dobrý výsledek sám o sobě. Špatně: "Děti, to jste mi udělaly radost, že jste se tak rychle oblékly". Děti tento moment rychle postřehnout – pokud budou tuto činnost či chování opakovat, bude tato spokojenost autority trvat, což se může projevit třeba i v nějaké odměně. Nechtěně tak děti učíme zavděčovat se druhým, snažit se zvýhodnit své postavení u mocných. Úplně jiné učení proběhne, když v této situaci poukážeme na pozitivní důsledky chování dětí: Správně: "Když jste se tak rychle oblékly, budeme moci být o to déle na zahradě!", nebo budeme hovořit o pocitech, které tato skutečnost vyvolává přímo v dětech: "Děti, to jste na sebe teď asi pyšné, jak jste to oblékání zvládly tak rychle!"

Při ocenění mluvíme především o výsledku či chování, snažíme se být konkrétní, mluvíme o spokojenosti či radosti dítěte – ne naší (To musíš mít radost, žes u toho vydržela a složila celou skládačku.). Tento způsob přispívá k příjemné atmosféře, kde si děti nezávidí a nezávodí o přízeň autority. Vede to i k tomu, že dítě se bude podobným způsobem chovat i jindy, i když to nikdo nevidí. Tímto způsobem dáváme najevo, že nám na druhých záleží, že jsme si všimli, co dobrého či správného druzí dělají, a že si toho vážíme, což vyjadřuje rovnocenný vztah.

Jak vypadá pochvala

Pochvalu od ocenění odlišuje někdy jen tón hlasu. Dovedeme si představit, jak dítěti říkáme "To se povedlo!" tónem, který naznačuje, že ho považujeme za malé, hloupé a že to vlastně říkáme jen tak, aby se nám tady nerozplakalo. A totéž můžeme říci vážně, s plným respektem k jeho snaze i k výsledku.

Dalším častým znakem pochvaly je, že se z jedné situace zobecňuje, místo konkrétní věci hovoříme už přímo o trvalém stavu, vlastnosti. Jde o tzv. neoprávněné zobecnění. Z jednoho nebo několika projevů dítěte vyvozujeme ukvapeně více méně trvalou vlastnost. Je velký rozdíl říct, že někdo se teď zachoval statečně nebo říct, že někdo je statečný.

Zobecňování někdy přechází do přehánění, o němž obě strany vědí, že není reálné – statečný hrdina, úžasný malíř... To samozřejmě vyvolává nedůvěru, někdy až rozpaky, zda si druhý nedělá legraci.

Jak vyjádřit ocenění

Na to, co je v pořádku, co se podařilo,

Nahrávám...
Nahrávám...