dnes je 9.12.2022

Input:

Osobnost učitele a třídní klima

4.11.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.5.6
Osobnost učitele a třídní klima

Mgr. Marika Kropíková

Pedagog jako tvůrce třídního klimatu

"Učitel je jedním ze základních činitelů vzdělávacího procesu, profesionálně kvalifikovaný pedagogický pracovník, spoluzodpovědný za přípravu, řízení, organizaci a výsledky tohoto procesu..." (Průcha, Walterová, Mareš, 2001). Pedagog je jedním ze základních činitelů výchovně-vzdělávacího procesu, který se podílí na socializaci a vzdělávání žáka velmi vysokou měrou.

Pedagogická profese

Koncepce učitelské profese nelze abstrahovat výlučně na okruh profesních znalostí. Pojetí učitelské profese zahrnuje zároveň složku dovedností, postojů a praktických zkušeností. Pedagog by se měl vyznat ve strategii samotného vyučování a výchovy na teoretické a praktické úrovni, a to se zřetelem na sociální a psychologické aspekty, které s sebou přináší edukace.

Obecně lze základní dovednosti učitele formulovat následovně:

  • plánování a příprava,

  • realizace vlastní vyučovací hodiny,

  • řízení vyučovací hodiny,

  • klima školní třídy,

  • hodnocení výsledků žáků,

  • kázeň ve třídě,

  • reflexe vlastní práce,

  • evaluace vlastní práce.

(Kyriacou, 2012)

Typologie osobnosti pedagoga

Typologie slouží k deskripci profesní stránky učitele s cílem jejího ovlivňování. Do typologie pedagogů se promítá vztah pedagoga k žákům, jeho postoje, styl vyučování apod.

Mezi vlastnosti charakteristické pro pedagoga, který vede školní třídu za účelem dosažení cílů skupiny, patří suverenita, extroverze, flexibilita, schopnost inovace, samostatnost, iniciativa, organizační schopnosti, odolnost vůči stresu, spolehlivost, empatie, dodržování etických standardů, schopnost sebereflexe, posuzování vlastní práce a příjemný zevnějšek. (Porubská, Ďurdiak, 2005) Dále sem můžeme řadit další podstatné předpoklady jako vyrovnanost, smysl pro spravedlnost, emocionální zralost, tvořivost, trpělivost, samostatnost, verbální zdatnost, mravní vyspělost, inteligenci, pozitivní motivaci, způsoby reakce, pedagogický optimismus a další.

J. Čáp (2011) uvádí typologii učitelů podle K. Lewina, který formuloval typologii na základě experimentu, jenž byl orientován na zkoumání odlišných stylů výchovy:

  • typ demokratický,

  • typ autokratický,

  • typ liberální.

Caselman (in Holeček 2011) popsal dva typy pedagogů. Tyto typy jsou determinovány buď samotným učivem, nebo osobností žáka:

  • Logotrop. Orientuje se na učivo a jeho obsah, na vědomosti žáků, má vysokou snahu o motivaci žáků k vědění.

  • Paidotrop. Tento typ pedagoga je více orientovaný na žáka, především na jeho osobnostní rozvoj a výchovu.

Typologie osobnosti učitele může vycházet i ze stylu práce učitele, z jeho preferencí postupů a přístupů k žákovi, z  jeho vyučovacího a interakčního stylu. Vyučovací styl v souvislosti s typologií osobnosti uvádí G. D. Fenstemacher (2004). Lze jej hodnotit podle toho, jaké metody pedagog užívá, jak zná obsah vzdělávání, jak vnímá žáka, jak chápe edukační cíle a jaké vztahy jsou mezi samotným pedagogem a žáky. Pedagogický slovník popisuje vyučovací styl jako svébytný postup pedagoga, který učitel ve vyučování uplatňuje a který je využíván ve většině situací daného pedagogického typu nezávisle na okolnostech. Na základě tohoto lze rozdělit učitele podle vyučovacích stylů do následujících kategorií:

  • Učitel pragmatik. Pragmatický styl je orientován na cíle a dosažení znalostí ve spojení s aplikací. Zdůrazněn je zde proces učení a výsledky vzdělávání.

  • Učitel facilitátor. Facilitační styl je zaměřený na žáka samotného, na jeho zájmy, na jeho potřeby. Důraz je kladen na individuální přístupy procesu učení.

  • Učitel manažer. Manažerský styl se vyznačuje vysokou efektivitou, systematickou organizací, zpětnou vazbou a motivací žáka k učení.

Je důležité zdůraznit, že všechny tři výše uvedené styly a typy pedagogů jsou vnímány pozitivně od žáků i rodičů. Žádný není lepší nebo horší.

Průcha, Walterová, Mareš (2008) uvádí typologii osobnosti pedagoga podle vztahu k žákům a jejich vedení. Hovoří o výukovém stylu jako svébytném postupu, kterým pedagog vyučuje své žáky. Tento styl je osobitý svými cíli, posloupností činností, strukturou, pohotovostí a pružností. Svůj styl pedagog používá ve většině situací, a to nezávisle na obsahu, tématu výuky nebo typu školní třídy. Je stabilní a obtížně se mění. Výukový styl se rozlišuje podle emočního vztahu učitele k žákům ve výuce a podle toho, jaký stupeň řízení učebních činností žáků převažuje.

  • Integrační výukový styl – převládá kladný emoční vztah a střední až zesílené řízení.

  • Rysy učitele: Učitel je ochoten hovořit s žáky i o záležitostech, které se netýkají výuky a školy. Klade přiměřené, postupně se zvyšující nároky, které následně kontroluje. Projevuje žákům důvěru a věří, že dané a zadané požadavky plní.

  • Učitel je klidný, není nervózní, je bez úzkosti a snaží se být žákům nápomocný a porozumět jim. Podporuje iniciativu a samostatnost žáků. Působí příkladem lidského vztahu respektujícího druhé a dobrou komunikací. Dovede žáka přivést k zamyšlení pomocí otázek a podnětů tak, aby se žák uměl sám rozhodnout. Velmi často využívá malých skupin a formativního působení činností.

  • Autokratický výukový styl – vyznačuje se záporným emočním vztahem a silným řízením.

  • Rysy učitele: Učitel stále něco nařizuje, zakazuje, žákům nedůvěřuje. Neustále žáky kontroluje a vede, neposkytne jim dostatek samostatnosti a inciativy. Učitel často mluví sám, vyvolává napětí ve třídě, často sahá k trestům. Zajímají ho výsledky žáků, nikoliv jejich možnosti. Nepřipouští jiná řešení, než jaká navrhne sám. Vyžaduje naprostou kázeň a podřízenost. Velmi často je ironický, přechází až do zesměšňování žáků. Takový styl vedení vyvolává u žáků agresi, dominanci, napětí, zvýšenou dráždivost.

  • Liberální výukový styl – je charakterizován kladným emočním vztahem a slabým řízením.

  • Rysy učitele: Učitel projevuje žákům sympatie, porozumění, omlouvá jejich nedostatky, klade na žáky nízké nároky, případně neprovádí dostatečnou kontrolu. Neúčastní se skupinových aktivit, nespolupracuje, nechává žákům naprostou volnost při rozhodování.

  • Liberální výukový styl s nezájmem o žáka – se vyznačuje záporným emočním vztahem a slabým řízením.

  • Rysy učitele: Učitelovo chování je lhostejné k dění ve třídě, žáci ho obtěžují, unavují. Učitel se cítí nejistě, občas si stěžuje žákům na své problémy.

(Lukášová, 2010)

Dostatečně známá typologie je tzv. Lukova typologie pedagogů (Kohoutek, 2000). V ní E. Luka vychází ze dvou následujících kritérií: jakým způsobem pedagog reaguje na podněty, které na něj působí, a jak tyto podněty dokáže zpracovávat. Učitele rozdělil do tří typů na základě jejich reakcí: reflexivní, uvážlivý, naivní. Podle zpracování podnětů určil pak typy reproduktivní a produktivní. Holeček (2001) poté na základě kombinací typů pedagogů určil čtyři typy učitelů:

  • Naivně reproduktivní – pedagog reaguje instinktivně, bývá zpravidla oblíbený u mladších žáků, vede žáky k mechanickému osvojování učiva.

  • Naivně produktivní – takovýto pedagog reaguje rychle, připraveně, jedná na základě logického úsudku, je oblíbený u žáků staršího a středního školního věku, učitel upřednostňuje tvořivost a samostatnost.

  • Reflexivně reproduktivní – rozhoduje se těžkopádně, komplikované nebo konfliktní situace ve školní třídě ho děsí, žáci ho nerespektují jako autoritu.

  • Reflexivně produktivní – jedná se o velmi neoblíbeného pedagoga, který postrádá strategie vedení, neprojevuje porozumění směrem k žákům.

Existuje mnoho typologií učitelů a také mnoho autorů se tímto tématem zaobírá. Je však důležité podotknout, že téměř všechny typologie, bez ohledu na to, jak se nazývají, se opírají o vztah učitele k žákovi.

Pedagogické styly řízení

Kohoutek (2002) popisuje pedagogické styly vedení žáků a vztahy mezi pedagogem a žákem následovně:

  • Styl autoritativní. Jedná se o styl dominantní, vycházející ze skepse učitele. Pedagog žáky neustále kontroluje, řídí je, neumožňuje jim pracovat samostatně, nezdůrazňuje jejich individualitu, neklade důraz na žákovu iniciativu, nerozvíjí jejich tvořivost. Má nedostatečné porozumění pro potřeby žáků, svým chováním jim neumožní podílet se na řešení problémů. Od žáků vyžaduje naprosté podřízení, často rozkazuje, hrozí, trestá. Autoritativní styl řízení vede ve školní třídě k vysokému výkonu, ale pouze pod kontrolou učitele, ve školní třídě se projevuje napětí, vztahové problémy, strach.

  • Styl liberální. Pedagog má nulový zájem o skupinové aktivity. Nekontroluje, nevede, nespolupracuje s žáky, žákům dává maximální volnost při rozhodování. Žákům je poskytována úplná svoboda, pedagog bývá často nejistý sám sebou, je pasivní, snaží se vyhnout autoritativnímu řízení za každou cenu, a to až do té míry, že mu chybí koncept vedení nebo je nevyhraněný. Takovýto styl vedení neposkytuje žákům normy nutné pro formování osobnosti, nezajišťuje organizaci

Nahrávám...
Nahrávám...